Buddhistická učitelka meditace a autorka Tara Brachová popisuje naši pravou přirozenost jako "milující vědomí": 

V průběhu let se pro mě důvěra v toto milující vědomí jako podstatu toho, kým všichni jsme, stávala stále více vůdčím světlem. Bez ohledu na to, jak špatně nebo nedostatečně se můžeme cítit, jak jsme chyceni v odloučení nebo jak jsme uvězněni v pasti poselství, porušení a nespravedlnosti společnosti, v níž žijeme, tato základní dobrota zůstává podstatou našeho bytí.  

Krásný příběh v sobě skrývá tuto pravdu. V polovině padesátých let minulého století začala v thajském Bangkoku vlivem horka a sucha praskat obrovská hliněná socha Buddhy. Když ji přišlo prozkoumat několik mnichů, posvítili si baterkou do největší z prasklin. To, co uviděli, všechny překvapilo. Hluboko pod šedou hlínou se třpytilo zlato.  

Nikdo netušil, že uvnitř této populární, ale obyčejně vypadající sochy se skrývá masivní zlatý Buddha. Jak se ukázalo, socha byla před šesti sty lety pokryta omítkou a hlínou, aby byla chráněna před útočícími armádami. Přestože všichni mniši, kteří v té době v klášteře žili, byli při útoku zabiti, zlatý Buddha, jehož krása a hodnota byly zakryty, přežil nedotčen.   

Stejně jako mniši zakryli krásu zlatého Buddhy, aby ho ochránili v nebezpečných dobách, zakrýváme i my svou vrozenou čistotu a dobrotu, když se setkáváme s náročným světem. V dětství byli mnozí z nás kritizováni, přehlíženi, nepochopeni nebo zneužíváni, což nás vedlo k pochybnostem o tom zlatu v nás. Jak dospíváme, stále více si osvojujeme soudy a hodnoty naší společnosti a dále ztrácíme kontakt se svou nevinností, tvořivostí a něžným srdcem. Zlato zakrýváme, když hledáme uznání druhých a hledáme u nich měřítko své hodnoty - abychom určili, zda jsme dost dobří, dost chytří, dost úspěšní.   

Brach vypráví, jak se rozvíjí a udržuje falešné já, i když Pravé já je nezničitelné: 

Přidáváme vrstvu za vrstvou, abychom se ochránili, ztotožňujeme se se svým obalem a věříme, že jsme odděleni, ohroženi a nedostateční. Avšak i když nevidíme zlato, světlo a lásku naší pravé přirozenosti nelze ztlumit, pošpinit ani vymazat. Denně nás volá skrze naši touhu po spojení, naši touhu porozumět realitě, naši radost z krásy, naši přirozenou touhu pomáhat druhým. Naše nejhlubší intuice říká, že existuje něco, co přesahuje náš obvyklý příběh o odděleném a izolovaném já: něco obrovského, tajemného a posvátného....  

Ačkoli zlato vaší pravé podstaty může být pohřbeno pod strachem, nejistotou a zmatkem, čím více budete důvěřovat této láskyplné přítomnosti jako pravdě o tom, kdo jste, tím plněji ji budete vyvolávat v sobě i ve všech, kterých se dotýkáte. A v našich společenstvích, jak si my lidé budeme toto zlato stále více připomínat, budeme se k sobě navzájem a ke všem bytostem chovat s rostoucí úctou a láskou.  

Buddhist meditation teacher and author Tara Brach describes our true nature as “loving awareness”: 

Increasingly over the years, my trust in this loving awareness as the essence of who we all are has become a guiding light. No matter how wrong or lacking we may feel, how caught in separation, or how trapped by the messages, violations, and inequities of the society we live in, this basic goodness remains the essence of our Being.  

A beautiful story holds within it this truth. During the mid-1950s in Bangkok, Thailand, a huge clay statue of the Buddha began to crack due to heat and drought. When some monks arrived to investigate, they shined a flashlight into the largest of the cracks. What they saw surprised everyone. Deep under the gray clay was the gleam of gold.  

No one had known that inside this popular but ordinary-looking statue was a solid-gold Buddha. As it turns out, the statue had been covered with plaster and clay six hundred years earlier to protect it from invading armies. Although all the monks who lived in the monastery at that time had been killed in the attack, the golden Buddha, its beauty and value covered over, had survived untouched.   

Just as the monks disguised the beauty of the golden Buddha in order to protect it during dangerous times, we cover our own innate purity and goodness as we encounter a challenging world. As children many of us were criticized, ignored, misunderstood, or abused, leading us to doubt that gold within us. As we grow up, we increasingly internalize the judgments and values of our society, further losing touch with our innocence, our creativity, and our tender hearts. We cover over the gold as we seek the approval of others, looking to them to measure our worth—to determine whether we are good enough, smart enough, successful enough.   

Brach tells how the false self is developed and sustained, even as the True Self is indestructible: 

Adding layer after layer to protect ourselves, we become identified with our coverings, believing ourselves to be separate, threatened, and deficient. Yet even when we cannot see the gold, the light and love of our true nature cannot be dimmed, tarnished, or erased. It calls to us daily through our longing for connection, our urge to understand reality, our delight in beauty, our natural desire to help others. Our deepest intuition is that there is something beyond our habitual story of a separate and isolated self: something vast, mysterious, and sacred….  

Even though the gold of your true nature can get buried beneath fear, uncertainty, and confusion, the more you trust this loving presence as the truth of who you are, the more fully you will call it forth in yourself and in all those you touch. And in our communities, as we humans increasingly remember that gold, we’ll treat each other and all beings with a growing reverence and love.