Richard Rohr se zamýšlí nad naší odpovědností probudit se a žít ze svého Pravého Já: 

Věřím, že Bůh nám při našem početí dává naši duši, naši nejhlubší identitu, naše Pravé Já, náš jedinečný plán. Náš jedinečný kousek nebe je do výrobku instalován Výrobcem hned na začátku! Je nám dáno rozpětí let, abychom jej objevili, vybrali si jej a žili svůj osud naplno. Pokud to neuděláme, naše Pravé Já nám už nikdy nebude nabídnuto v naší vlastní jedinečné podobě.  

Objevení naší duše je naprosto zásadní, osudové a naléhavě důležité pro každého z nás i pro celý svět. Svou duši "nevyrábíme" ani "netvoříme", pouze ji "pěstujeme". Jsme nešikovnými správci svých vlastních duší. Máme za úkol se probudit; velká část práce v oblasti spirituality spočívá v tom, že se naučíme, jak tomuto přirozenému růstu a probouzení nestát v cestě. Zdá se, že se musíme odnaučit mnohému, abychom se vrátili k onomu základnímu životu, který je "skrytý v Bohu" (Kol 3,3). Ano, proměna je často spíše o odnaučování než o učení, proto ji náboženské tradice nazývají "obrácením" nebo "pokáním".  

Pro mě to žádný básník nevyjádřil tak dokonale jako nenapodobitelný Gerard Manley Hopkins ve své Dunsem Scotem inspirované básni "Jak zimolezové chytají oheň"

Každá smrtelná věc dělá jednu a tu samou věc: 
Vynáší tu bytost, v níž každá přebývá; 
Sama jde svým já; sama mluví a čaruje, 
volá Co dělám, to jsem já: pro to jsem přišla. [1]

Vše, co můžeme vrátit, a vše, co Bůh od kohokoli z nás chce, je pokorně a hrdě vrátit výrobek, který nám byl dán - což jsme my sami! Mám-li věřit svatým a mystikům, je tento hotový výrobek pro Boha cennější než zdánlivě pro nás. Ať už je toto Tajemství jakékoliv, rozhodně se na něm podílíme. Pravé náboženství má vždy hluboké tušení, že se již účastníme něčeho velmi dobrého, a to navzdory našemu nejlepšímu úsilí to popřít nebo se tomu vyhnout.

Ve skutečnosti to nejlepší z moderní teologie prozrazuje silný obrat k participaci, "aktivnímu chápání posvátného" [2], na rozdíl od náboženství jako pouhého pozorování, afirmace, moralismu nebo skupinové příslušnosti. Není třeba se k něčemu připojovat, pouze něco poznávat, trpět a těšit se z toho jako účastník. Jsme již ve věčném proudu, který by křesťané nazvali božským životem Trojice.   

Zda nalezneme své Pravé Já, závisí z velké části na okamžicích času, které jsou každému z nás vyměřeny, a na okamžicích svobody, které každý z nás během tohoto času obdrží a vybere si je. Život je skutečně "chvilkový", tvořený nahromaděnými okamžiky, v nichž se pomalu odhaluje hlubší "já", pokud jsme připraveni ho vidět. Držet si svůj vnitřní plán, který dobře vystihuje naši duši, a pokorně ho vracet světu a Bohu láskou a službou, je skutečně nejvyšší starostí.  

Richard Rohr reflects on our responsibility to awaken and live from our True Self: 

I believe God gives us our soul, our deepest identity, our True Self, our unique blueprint, at our own conception. Our unique little bit of heaven is installed within the product by the Manufacturer at the beginning! We are given a span of years to discover it, choose it, and live our destiny to the full. If we do not, our True Self will never be offered again in our own unique form.  

Our soul’s discovery is utterly crucial, momentous, and of pressing importance for each of us and for the world. We do not “make” or “create” our souls; we just “grow” them up. We are the clumsy stewards of our own souls. We are charged to awaken; much of the work of spirituality is learning how to stay out of the way of this natural growing and awakening. We need to unlearn a lot, it seems, to get back to that foundational life which is “hidden in God” (Colossians 3:3). Yes, transformation is often more about unlearning than learning, which is why religious traditions call it “conversion” or “repentance.”  

For me, no poet says this quite so perfectly as the inimitable Gerard Manley Hopkins in his Duns Scotus-inspired poem “As Kingfishers Catch Fire.”

Each mortal thing does one thing and the same: 
Deals out that being indoors each one dwells; 
Selves—goes its self; myself it speaks and spells, 
Crying What I do is me: for that I came. [1]

All we can give back and all God wants from any of us is to humbly and proudly return the product that we have been given—which is ourselves! If I am to believe the saints and mystics, this finished product is more valuable to God than it seemingly is to us. Whatever this Mystery is, we are definitely in on the deal. True religion always has a deep intuition that we are already participating in something very good, in spite of our best efforts to deny it or avoid it.  

In fact, the best of modern theology reveals a strong turn toward participation, “an enactive understanding of the sacred,” [2] as opposed to religion as mere observation, affirmation, moralism, or group belonging. There’s nothing to join, only something to recognize, suffer, and enjoy as a participant. We are already in the eternal flow that Christians would call the divine life of the Trinity.   

Whether we find our True Self depends in large part on the moments of time we are each allotted, and the moments of freedom that we each receive and choose during that time. Life is indeed “momentous,” created by accumulated moments in which the deeper “I” is slowly revealed if we are ready to see it. Holding our inner blueprint, which is a good description of our soul, and returning it humbly to the world and to God by love and service is indeed of ultimate concern.