Otec Richard dále vysvětluje, co myslí falešným já: 

Naše falešné já není naše špatné já, naše ve své podstatě klamné já, já, které se Bohu nelíbí nebo které bychom neměli mít rádi. Naše falešné já je vlastně dobré a potřebné, pokud to jde. Jen nezachází dostatečně daleko a často se vydává za to pravé, a tak ho nahrazuje. To je jeho jediný problém, a proto se mu říká "falešné".  

Různá falešná já (dočasné kostýmy) jsou nutná, abychom všichni mohli začít, a když zůstanou příliš dlouho, ukáží se jejich omezení. Pokud člověk neustále roste, jeho různá falešná já obvykle odumírají při vystavení většímu světlu. 

Naše falešné já, které můžeme také nazývat "malé já" nebo "oddělené já", je naší startovací plochou: naše tělesná podoba, naše práce, naše vzdělání, naše oblečení, naše peníze, naše auto, náš úspěch atd. To jsou funkční přívěsky ega, které všichni používáme, abychom přežili běžný den. Jsou to do značné míry projekce našeho sebeobrazu a našeho lpění na něm. [1] 

Kontemplace nás učí, jak se od tohoto sebeobrazu odpoutat. Například se rád ve vhodnou dobu a na vhodném místě obléknu jako kněz, ale nedělám to pořád, protože pak se k tomuto obrazu příliš připoutám. Jakýkoli sebeobraz, ať už pozitivní nebo negativní, který si příliš pevně držíme, posiluje naši připoutanost k falešnému já. Nemusíme si o sobě myslet, že jsme lepší nebo horší než ostatní. Jsem tím, kým jsem jako obraz Boží, a to vyrovnává podmínky. [2] 

Když jsme schopni překročit své oddělené nebo falešné já - k čemuž jsme v průběhu života vyzváni - budeme mít nakonec pocit, že jsme nic neztratili. V podstatě to budeme pociťovat jako svobodu a osvobození. Když jsme spojeni s celkem, nepotřebujeme již chránit ani bránit pouhou část. Už se nepotřebujeme srovnávat a soutěžit. Nyní jsme spojeni s něčím nevyčerpatelným.   

Nepustit své falešné já ve správný čas a správným způsobem znamená právě to, že jsme uvízli, uvězněni a závislí na svém já. (Tradiční výraz pro to byl hřích, výsledek pocitu oddělenosti od Celku.) Objevení našeho Pravého Já není jen otázkou chronologického věku. Některé duchovně předčasně vyspělé děti prohlédnou falešné Já poměrně brzy. Někteří starci a stařeny si ho stále oblékají. Pokud nám na konci života zůstane jen naše oddělené či falešné já, nebude moc co zvěčňovat. Je pomíjivé a nestálé. Tyto kostýmy jsou z velké části vytvořeny mentálním egem. Byly nám užitečné v našem vývoji. Naše falešné já je to, co se mění, pomíjí a umírá, když umíráme. Pouze naše Pravé já žije věčně. [3] 

Father Richard further clarifies what he means by the false self: 

Our false self is not our bad self, our inherently deceitful self, the self that God does not like, or we should not like. Actually, our false self is good and necessary as far as it goes. It just doesn’t go far enough, and it often poses and thus substitutes for the real thing. That is its only problem, and that is why it’s called “false.”  

Various false selves (temporary costumes) are necessary to get us all started, and they show their limitations when they stay around too long. If a person keeps growing, their various false selves usually die in exposure to greater light. 

Our false self, which we might also call our “small self” or “separate self,” is our launching pad: our body image, our job, our education, our clothes, our money, our car, our success, and so on. These are the functional trappings of ego that we all use to get through an ordinary day. They are largely projections of our self-image and our attachment to it. [1] 

Contemplation teaches us how to detach from this self-image. For example, I’m happy to dress as a priest at the appropriate time and place, but I don’t do it all the time, because then I get too attached to that image. Any self-image, positive or negative, held too tightly, reinforces our attachment to the false self. We don’t need to think of ourselves as better or worse than each other. I am who I am as the image of God and that levels the playing field. [2] 

When we are able to move beyond our separate or false self—as we are invited to do over the course of our lives—it will eventually feel as if we have lost nothing. In fact, it will feel like freedom and liberation. When we are connected to the Whole, we no longer need to protect or defend the mere part. We no longer need to compare and compete. We are now connected to something inexhaustible.   

To not let go of our false self at the right time and in the right way is precisely what it means to be stuck, trapped, and addicted to our self. (The traditional word for that was sin, the result of feeling separate from the Whole.) Discovering our True Self is not just a matter of chronological age. Some spiritually precocious children see through the false self rather early. Some old men and old women are still dressing it up. If all we have at the end of our life is our separate or false self, there will not be much to eternalize. It is transitory and impermanent. These costumes are largely created by the mental ego. They were useful to us in our development. Our false self is what changes, passes, and dies when we die. Only our True Self lives forever. [3]