Tento týden se denní meditace zaměřují na páté z sedmi témat CAC Alternativní ortodoxie: 

Hlavním problémem je "oddělené" já, nikoliv stínové já, které pouze nabývá hlubších forem maskování. [1]  

Otec Richard Rohr věří, že růst v duchovnosti zahrnuje odpoutání se od našeho odděleného či falešného já a život z našeho Pravého já. Richard vysvětluje: 

Termíny "Pravé já" a "falešné já" jsem se naučil od Thomase Mertona (1915-1968) - slova, která použil, aby objasnil, co měl Ježíš jistě na mysli, když řekl, že musíme zemřít sami sobě nebo že musíme "ztratit sami sebe, abychom našli sami sebe" (Mk 8,35). Merton správně rozpoznal, že to není tělesné já, které musí "zemřít" (čemuž se zdála věřit většina křesťanských dějin), ale "falešné já". Naše připoutanost k našemu malému, oddělenému, falešnému já musí zemřít, aby naše Pravé já - naše základní a neměnná identita v Bohu - mohlo žít plně a svobodně. [2]  

Thomas Merton nezapomenutelně popisuje svoji mystickou zkušenost Pravého Já: 

V Louisville, na rohu Čtvrté a Walnut [dnes Čtvrté a Muhammada Aliho Boulevardu], v centru nákupní čtvrti, mě náhle zaplaví vědomí, že všechny ty lidi miluji, že jsou moji a já jejich, že si nemůžeme být cizí, i když jsme si úplně cizí. Bylo to jako probuzení ze snu o oddělenosti.... Celá iluze oddělené svaté existence je sen.... 

Potom jako bych náhle spatřil skrytou krásu jejich srdcí, hlubiny jejich srdcí, kam nedosáhne ani hřích, ani touha, ani sebepoznání, jádro jejich skutečnosti, osobu, kterou je každý z nich v Božích očích. Kéž by se všichni mohli vidět takoví, jací skutečně jsou. Kéž bychom se tak mohli vidět neustále. Už by nebylo válek, nenávisti, krutosti, chamtivosti.... Předpokládám, že velkým problémem by bylo, že bychom padli na zem a klaněli se jeden druhému. Ale to se nedá vidět, pouze uvěřit a "pochopit" díky zvláštnímu daru.... 

V centru našeho bytí je bod nicoty, který je nedotčený hříchem a iluzí, bod čisté pravdy, bod či jiskra, která zcela patří Bohu, která nám nikdy není k dispozici, z níž Bůh disponuje naším životem, která je nepřístupná fantaziím naší vlastní mysli nebo brutalitě naší vlastní vůle. Tento malý bod nicoty a absolutní chudoby je čistá Boží sláva v nás.... Je jako čistý diamant, planoucí neviditelným světlem nebes. Je v každém z nás, a kdybychom jej mohli spatřit, viděli bychom tyto miliardy světelných bodů, jak se spojují v tvář a planou jako slunce, které by nechalo zcela zmizet veškerou temnotu a krutost života. [3]  

This week the Daily Meditations focus on the fifth of CAC’s Seven Themes of an Alternative Orthodoxy: 

The “separate” self is the major problem, not the shadow self which only takes deeper forms of disguise. [1]  

Father Richard Rohr believes that growth in spirituality involves detaching from our separate or false self and living from our True Self. Richard explains: 

I learned the terms “True Self” and “false self” from Thomas Merton (1915–1968)—words he used to clarify what Jesus surely meant when he said that we must die to ourselves or we must “lose ourselves to find ourselves” (Mark 8:35). Merton rightly recognized that it was not the body self that had to “die” (which much of Christian history seemed to believe), but the “false self.” Our attachment to our small, separate, false self must die to allow our True Self—our basic and unchangeable identity in God—to live fully and freely. [2]  

Thomas Merton memorably describes his mystical experience of the True Self: 

In Louisville, at the corner of Fourth and Walnut [now Fourth and Muhammad Ali Boulevard], in the center of the shopping district, I was suddenly overwhelmed with the realization that I loved all those people, that they were mine and I theirs, that we could not be alien to one another even though we were total strangers. It was like waking from a dream of separateness.… The whole illusion of a separate holy existence is a dream…. 

Then it was as if I suddenly saw the secret beauty of their hearts, the depths of their hearts where neither sin nor desire nor self-knowledge can reach, the core of their reality, the person that each one is in God’s eyes. If only they could all see themselves as they really are. If only we could see each other that way all the time. There would be no more war, no more hatred, no more cruelty, no more greed.… I suppose the big problem would be that we would fall down and worship each other. But this cannot be seen, only believed and “understood” by a peculiar gift…. 

At the center of our being is a point of nothingness which is untouched by sin and by illusion, a point of pure truth, a point or spark which belongs entirely to God, which is never at our disposal, from which God disposes of our lives, which is inaccessible to the fantasies of our own mind or the brutalities of our own will. This little point of nothingness and of absolute poverty is the pure glory of God in us.… It is like a pure diamond, blazing with the invisible light of heaven. It is in everybody, and if we could see it we would see these billions of points of light coming together in the face and blaze of a sun that would make all the darkness and cruelty of life vanish completely. [3]