Richard Rohr nás zve k transformačnímu procesu objevování našeho Pravého já: 

V prvním závěru Markova evangelia - nejstaršího evangelia - končí text velmi zklamaně, a tedy pravděpodobně pravdivě: "Vyděšeni utekli od hrobu. Nikomu nic neřekli, protože se báli" (viz Mk 16,5-8).  

Takový útěk od vzkříšení byl pro křesťanství a velkou část náboženství proroctvím. Vykládám si to jako lidské pokušení utíkat a popírat nejen božskou přítomnost, ale i své vlastní Pravé já - svou duši, svůj vnitřní osud, svou pravou identitu. Naše Pravé Já je ta část nás, která ví, kdo jsme a čí jsme, i když z velké části nevědomě. Naše falešné Já je jen to, kým si myslíme, že jsme - ale myšlení to tak nečiní.  

Jsme stvořeni pro transcendenci a nekonečné obzory, ale naše malé ego nám obvykle stojí v cestě, dokud si neuvědomíme jeho malicherné zájmy a nakonec nehledáme hlubší pravdu. Je to jako hledání diamantu. Musíme kopat do hloubky, a přesto se zdá, že se nám do toho nechce, dokonce se toho bojíme.  

Otázka, kterou si tři ženy kladou v tomto prvním okamžiku rádoby vzkříšení, je stále naše: "Kdo odvalí kámen?" (Mk 16,3). Kdo nám pomůže v této těžbě Pravého Já? Co bude třeba udělat, abychom našli své Pravé Já? Jak vůbec poznám, že pod a za touto skálou mého ega, mé konkrétní životní zkušenosti, mé vlastní kultury se nachází "nesmrtelný diamant"? Dosud bylo běžné nábožensky věřit, že Ježíšovo fyzické tělo mohlo skutečně "vstát z mrtvých". To bylo mnohem jednodušší než se ptát, zda se my mohu skutečně změnit nebo vzkřísit. Zbavilo nás to háčku - háčku dospívání, toho, že hledání svého Pravého já bereme vážně.  

Dosud jsme se více řídili vnější autoritou, než abychom byli přitahováni klidnou a láskyplnou vnitřní autoritou (Duchem svatým přebývajícím v nás) modlitby, praxe a vnitřní zkušenosti. Ta má mnohem větší šanci umožnit nám setkání a poznání našeho Pravého Já. Pro všechny praktické účely je tato změna identity z odděleného Já na propojené a Pravé Já zásadním - téměř seismickým - posunem v motivaci a samotném vědomí, který zralé náboženství právem nazývá konverzí. Je to samotné jádro veškeré náboženské transformace ("změny forem"). Bez ní je náboženství většinou pouhým systémem sounáležitosti nebo pouhým systémem víry, který však radikálně nemění naše vědomí ani motivaci.  

Objasnění a znovuobjevení Pravého Já pokládá pevný základ - a jasný výchozí cíl - pro všechna náboženství. Nemůžeme postavit žádný seriózní duchovní dům, pokud nejprve nenajdeme něco pevného a základního, na čem bychom mohli stavět - uvnitř svého Já! Platí zásada "podobné se podobá". Bůh v nás již zná, miluje a slouží Bohu ve všem ostatním.   

Richard Rohr invites us to the transformative process of discovering our True Selves: 

In the first ending to Mark’s Gospel—the oldest gospel—the text ends on a very disappointing, and thus likely truthful, note: “They ran away from the tomb frightened out of their wits. They said nothing to a soul, for they were afraid” (see Mark 16:5–8).  

Such running from resurrection has been a prophecy for Christianity and much of religion. I interpret this as the human temptation to run from and deny not just the divine presence, but our own True Selves—our souls, our inner destiny, our true identity. Our True Self is that part of us that knows who we are and whose we are, although largely unconsciously. Our false self is just who we think we are—but thinking doesn’t make it so.  

We are made for transcendence and endless horizons, but our small ego usually gets in the way until we become aware of its petty preoccupations and eventually seek a deeper truth. It is like mining for a diamond. We must dig deep; and yet we seem reluctant, even afraid, to do so.  

The question the three women ask in this first moment of would-be resurrection is still ours: “Who will roll away the rock?” (Mark 16:3). Who will help us in this mining operation for the True Self? What will it take to find my True Self? How do I even know there is an “immortal diamond” underneath and behind this rock of my ego, my specific life experience, my own culture? Up to now, it has been common to religiously believe that Jesus’ physical body could really “resurrect.” That was much easier than asking whether we could really change or resurrect. It got us off the hook—the hook of growing up, of taking the search for our True Selves seriously.  

Up to now, we have been more driven by outer authority than drawn in by the calm and loving inner authority (the in-dwelling Holy Spirit) of prayer, practice, and inner experience. This has a much better chance of allowing us to meet and know our True Self. For all practical purposes, this change of identity from the separate self to the connected and True Self is the major—almost seismic—shift in motivation and consciousness itself that mature religion rightly calls conversion. It is the very heart of all religious transformation (“changing forms”). Without it, religion is mostly a mere belonging system or a mere belief system, but it does not radically change our consciousness or motivation.  

The clarification and rediscovery of the True Self lays a solid foundation—and a clear initial goal—for all religion. We cannot build any serious spiritual house if we do not first find something solid and foundational to build on—inside our self! “Like knows like” is the principle. God-in-us already knows, loves, and serves God in everything else.