Pro učitele CAC Jamese Finleyho nám mystické nenásilí připomíná naši nejhlubší identitu v Bohu. 

Bůh tě stvořil jako Božího miláčka, jako někoho, komu Bůh mohl zcela rozdat nekonečnost sebe sama jako tajemství toho, kým jsi ve své nicotě bez Boha. To vše platí i pro kameny, stromy a hvězdy. Bůh vás obdařil darem, abyste si to uvědomili, darem, abyste zakusili tuto jednotu....  

Tady je tedy první ochutnávka toho, co bych nazval mystickým nenásilím: že nebudeme páchat násilí na nekonečnosti sebe sama, že nebudeme páchat násilí na Bohem dané, božské podstatě života jako takového, že nebudu chodit kolem horké kaše a chovat se, jako bych nebyl nic jiného než já, kterému se věci dějí v modlářství podmíněných stavů, v uzavřeném horizontu toho, co mohou vidět mé oči, čeho se mohou dotknout mé ruce a co může uchopit má mysl. Pokud jednám na základě této modloslužby, dopouštím se násilí na nekonečnosti a božskosti každého dechu a úderu srdce - což je nevysvětlitelné.  

V evangeliích se Ježíše ptali: "Jaké je největší přikázání?" (Marek 12,28). To znamená: "Ze všech těch krásných věcí, které říkáš o Bohu, o životě, co je to, že kdybychom se v tom zakotvili, všechno, co říkáš, by zapadlo na své místo?" (Mt 24,7) Ježíš neodpověděl učením.... Ježíš řekl: "Největším přikázáním je milovat Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. To je největší přikázání" (viz Marek 12,30)....  

Je v tom však jeden háček: naše svérázné způsoby. Jsme vyhnáni z Boží velkorysosti, která vylévá Boží já jako samotný život. Víme, že je to pravda, ale jsme od ní odcizeni. To je význam "prvotního hříchu", ale ne jako zhouby na duši. Spíše to znamená, že jsme vyhnáni z božskosti každého dechu a úderu srdce, protože zakusit božskost každého dechu a úderu srdce znamená, že strach nemá žádné základy....  

Ptáme se tedy: "Jak se to mohu naučit, Pane? Jak se mohu naučit osvobodit se od tyranie strachu uprostřed svých obav? Jak se mohu naučit osvobodit se od tyranie svého zlomení uprostřed svého zlomení?"...  

Bůh je přítomnost, která nás nešetří ničeho, i když nás Bůh nevysvětlitelně podporuje ve všech věcech. Bůh závisí na tom, abychom chránili sebe i druhé, abychom byli pečujícími, milujícími a ochraňujícími lidmi. Když je tu utrpení, Bůh závisí na nás, abychom se k němu natáhli a dotkli se ho láskou, aby se mohlo rozpustit v lásce.  

Ale je tu jedna věc: být přítomen utrpení a dotýkat se utrpení s láskou, aby se mohlo rozpustit v lásce, znamená být zakotven v pokoji, který nezávisí na výsledku úsilí, protože bez ohledu na to, jak to dopadne, nás Bůh nevysvětlitelně vede k Bohu, dech za dechem, okamžik za okamžikem. To je mystické nenásilí. 

For CAC teacher James Finley, mystical nonviolence reminds us of our deepest identity in God. 

God created you as God’s beloved, as someone to whom God could completely give the infinity of Godself away as the mystery of who you are in your nothingness without God. All that is true for stones, trees, and stars too. You’ve been endowed by God with the gift to realize it, the gift to taste that oneness.…  

Here, then, is the first taste of what I would call mystical nonviolence: that we will not do violence to the infinity of ourselves, that we will not do violence to the God-given, Godly nature of life itself, that I will not go around acting as if I’m nothing but the self to which things happen in the idolatry of conditioned states, the closed horizon of what my eyes can see, my hands can touch, and my mind can grasp. If I act out of that idolatry, I commit violence against the infinity and divinity of every breath and heartbeat—unexplainably so.  

In the Gospels, they asked Jesus, “What is the greatest commandment?” (Mark 12:28). That is to say, “Of all these beautiful things you say about God, about life, what is it that, if we would ground ourselves in that, everything that you say would fall into place?” Jesus didn’t respond with a doctrine…. Jesus said, “The greatest commandment is to love God with all your heart, and with all your soul, and with all your strength. That’s the greatest commandment” (see Mark 12:30).…  

But there’s a catch to this: our wayward ways. We’re exiled from the generosity of God pouring God’s self out as life itself. We know it’s true, but we’re estranged from it. This is the meaning of “original sin,” but not as a blight against the soul. Rather, it means we’re exiled from the divinity of every breath and heartbeat, because to taste the divinity of every breath and heartbeat means fear has no foundations.…  

So, we ask: “How can I learn, Lord? How can I learn to be free from the tyranny of fear in the midst of my fears? How can I learn to be free from the tyranny of my brokenness in the midst of my brokenness?”…  

God is the presence that spares us from nothing, even as God unexplainably sustains us in all things. God depends on us to protect ourselves and each other, to be nurturing, loving, protective people. When suffering is there, God depends on us to reach out and touch the suffering with love that it might dissolve in love.  

But here’s the thing: To be present to suffering and to touch the suffering with love, that it might dissolve in love, means to be grounded in the peace that is not dependent on the outcome of the effort because, regardless of how it turns out, God is unexplainably taking us to God, breath by breath, moment by moment. That’s mystical nonviolence.