Františkánská sestra Nancy Schrecková nachází Ježíšův závazek k nenásilí v Boží bezpodmínečné a inkluzivní lásce. 

Východiskem je Ježíšova vize a závazek k inkluzivní Boží lásce, která všechny přijímá k jednomu stolu a vytváří pohled na svět, který kritizuje jakýkoli druh vyloučení jako formu násilí. Jedním z Ježíšových radikálních nenásilných činů je proto jídlo s "hříšníky" a "celníky" a všemi ostatními, které tehdejší společnost vylučovala. Sdílení společného stolu je nenásilným odporem proti násilí rozdělení. V Ježíšově vizi jsme všichni součástí jednoho těla, které je drženo v Boží všeobjímající lásce. Toto objetí činí z každého z nás sestru a bratra, a tím umožňuje nenásilí. Dalo by se tedy říci, že nenásilí je možné pouze ve společenství.  

Pravé společenství vytváří odpor ke kořenům násilí, které definují druhého člověka jako "jiného", tedy jako člověka mimo okruh péče. Skutečné společenství vykořeňuje násilí tím, že odstraňuje motiv, který stojí za tolikerým násilím, totiž že si druhého neváží…. Jak osoba odsouzená za zločin, tak oběť tohoto zločinu jsou údy jednoho těla, které je zahrnuto všeobjímající Boží láskou. Tento druh lásky zachraňuje a uzdravuje nepřítele před násilím a nenávistí [a] … začleňuje jako člena společenství toho, od koho bychom mohli zažívat násilí.  

Schreck poukazuje na uzdravení jako na přirozený důsledek sounáležitosti:  

Jestliže výchozím bodem pro zkoumání Ježíšova nenásilí je jeho vize všeobjímající Boží lásky, naše úvahy dále rozvíjí jeho vize univerzálního uzdravení. Tento přístup k životu zahrnuje naději na základní blaho druhého. To bylo Ježíšovým nejhlubším přáním pro každého člověka, se kterým se setkal. V evangeliu ho vidíme, jak se pohybuje mezi tolika lidmi, kteří byli drženi mimo okruh blahobytu institucionálním násilím, jež tvrdilo, že uzdravení a blahobyt patří jen některým, a ne jiným. Ježíš vždy našel ty, kteří byli vytlačeni mimo okruh péče, a pozval je zpět do společenství dveřmi uzdravení. Učil společenství, že jeho blaho je spojeno s blahem každého člena.  

Ježíš také učil, že nemoc není důsledkem nebo vinou osobního hříchu. Spíše je třeba se zaměřit na hříšné tvrzení, že uzdravení je dostupné jen některým a ne jiným - přičemž těmito "jinými" jsou nejčastěji chudí lidé a ti, kteří jsou vyloučeni z jednoho stolu. Ježíš rozšiřuje uzdravení, svatou moc, na zavržené a nedotknutelné tohoto světa. Tím ukazuje, že nikdo není mimo okruh blaha. V Ježíšově životě funguje tělesné uzdravení jako sociální metafora jiného druhu uzdravení....  

Tento druh radikální lásky, který Ježíš poznává v Bohu, vytváří vědomí, že v lidském životě nejde o to, abychom se mstivému Bohu zalíbili, ale abychom mu v lásce odpověděli. Jedná se o spiritualitu očištěnou od násilí v samotných kořenech.  

Franciscan sister Nancy Schreck locates Jesus’ commitment to nonviolence in God’s unconditional and inclusive love. 

The starting place is Jesus’ vision of and commitment to the inclusive love of God that welcomes all to the one table and creates a worldview that critiques any kind of exclusion as a form of violence. One of the radical nonviolent actions of Jesus therefore is to eat with “sinners” and “tax collectors” and all those others which the society of that time excluded. Sharing a common table is nonviolent resistance to the violence of division. In Jesus’ vision, we are all part of one body held in God’s all embracing love. This embrace makes each one a sister and brother and thus makes nonviolence possible. One might say therefore that nonviolence is only possible in community.  

True community creates an aversion to the roots of violence which define another person as “other,” that is, as outside the circle of care. True community roots out violence by dismantling the motive behind so much violence, that the other is not valued…. The person convicted of a crime as well as the victim of that crime are both members of the one body embraced by God’s inclusive love. This kind of love rescues and heals the enemy from violence and hatred [and] … incorporates as a member of the community the one from whom we might be experiencing violence.  

Schreck points to healing as a natural consequence of belonging:  

If the starting place for exploring the nonviolence of Jesus is in his vison of the all embracing love of God, our reflection is furthered by his vision of universal healing. This approach to life includes hope for the basic well-being of the other. This was Jesus’ deepest wish for each person he encountered. In the gospel we see him moving among so many kept outside the circle of well-being by institutional violence which claimed that healing and well-being belonged to some and not to others. Jesus always found those who had been pushed outside the circle of care and invited them back into the community through the door of healing. He taught the community that its well-being was tied to the well-being of each member.  

Jesus also taught that illness is not the result or fault of personal sin. Rather, the focus should be on the sinful assertion that healing is available to some and not to others—with these “others” most often being poor people and those excluded from the one table. Jesus extends healing, holy power, to the rejected and untouchable of the world. In so doing he demonstrates that no one is outside the circle of well-being. In the life of Jesus bodily healing functions as a social metaphor for another kind of healing….  

The kind of radical love Jesus knows in God creates an awareness that human life is not about appeasing a vengeful God, but about responding in love. This is a spirituality purified of violence at its very roots.