Richard pokračuje ve vysvětlování, jak nás kontemplace uzdravuje z odsudků a myšlenek, které tak často vedou k násilí vůči sobě i druhým.  

Každý z nás si od narození nese určitou dávku bolesti. Pokud tuto bolest neléčíme a nepřetváříme, s přibývajícím věkem se vlastně zvětšuje a my ji přenášíme na lidi kolem sebe. Můžeme se stát násilnými ve svých postojích, gestech, slovech a činech. 

Tento proces musíme potlačit hned v zárodku tím, že si přiznáme a budeme vlastnit svou vlastní bolest, místo abychom ji promítali jinam. Pokud jde o mě samotného, nemohu předstírat, že jsem milující, když uvnitř nejsem, když vím, že jsem měl kruté, odsuzující a drsné myšlenky vůči druhým. Ve chvíli, kdy mě taková myšlenka napadne, musím se přistihnout a předat rozmrzelost nebo hněv Bohu. Kontemplativní praxe mi pomáhá rozvíjet tuto schopnost pozorovat sám sebe, pustit myšlenku a spojit se se svým milujícím vnitřním svědkem. Vysvětlím vám, proč je to tak účinné a důležité. 

Jestliže dokážeme negativní vzorec v sobě jednoduše pozorovat, již jsme se od něj začali oddělovat. Pozorovatel je nyní tady a pozoruje nás, jak myslíme na tuto myšlenku - támhle. Pokud se nedokážeme stát pozorovatelem, budeme se téměř vždy ztotožňovat se svými pocity a soudy. Připadají nám jako skutečná a objektivní pravda. 

Většina lidí, které znám, se příliš ztotožňuje se svými myšlenkami a pocity. Nemají skutečné pocity; mají je jejich pocity. Možná právě to měli dřívější křesťané na mysli, když říkali, že jsou "posedlí" démonem. Proto tolik Ježíšových zázraků spočívá ve vymítání ďáblů. Většina z nás už to nebere doslova, ale ďábel je stále mocná metafora a vyžaduje, abychom ji brali zcela vážně. Každý má několik ďáblů. Vím, že jsem "posedlý" alespoň jednou nebo dvakrát denně, i když jen na pár minut! 

Richard continues to explain how contemplation heals us from the judgments and thoughts that so often lead to violence against ourselves and others.  

We each carry a certain amount of pain from our very birth. If that pain is not healed and transformed, it actually increases as we grow older, and we transmit it to people around us. We can become violent in our attitudes, gestures, words, and actions. 

We must nip this process in the bud by acknowledging and owning our own pain, rather than projecting it elsewhere. For myself, I can’t pretend to be loving when inside I’m not, when I know I’ve had cruel, judgmental, and harsh thoughts about others. At the moment the thought arises, I have to catch myself and hand over the annoyance or anger to God. Contemplative practice helps me develop this capacity to watch myself, to let go of the thought, and to connect with my loving Inner Witness. Let me explain why this is so effective and so important. 

If we can simply observe the negative pattern in ourselves, we have already begun to separate from it. The watcher is now over here, observing ourselves thinking that thought—over there. Unless we can become the watcher, we’ll almost always identify with our feelings and our judgments. They feel like real and objective truth. 

Most people I know are overly identified with their own thoughts and feelings. They don’t really have feelings; their feelings have them. That may be what earlier Christians meant by being “possessed” by a demon. That’s why so many of Jesus’ miracles are the exorcism of devils. Most of us don’t take that literally anymore, but the devil is still a powerful metaphor, and it demands that we take it quite seriously. Everyone has a few devils. I know I’m “possessed” at least once or twice a day, even if just for a few minutes! 

There are all kinds of demons. In other words, there are lots of times when we cannot not think a certain way. When we see certain people, we get afraid. When we see other people, we get angry. For example, numerous studies show that many white Americans have an implicit, unacknowledged fear of Black men. Most of us are not consciously or explicitly racist, but many of us have an implicit and totally denied racial bias. This is why all healing and prayer must descend into the unconscious where the lies we’ve believed are hidden in our wounds and embedded in the social reality of our cultures. 

During contemplation, forgotten painful experiences may arise. In such cases, it helps to meet with a spiritual director or therapist to process old wounds and trauma in healthy ways. Over a lifetime of practice, contemplation gradually helps us detach from who we think we are and rest in our authentic identity as Love. At first this may feel like an “identity transplant” until we learn how to permanently rest in God.