Denní meditace tohoto týdne začínají učením Richarda Rohra o tom, že naše schopnost zvolit si nenásilí je neoddělitelně spjata s naším vnitřním uzdravením. 

Vždy existuje souvislost mezi vnitřní cestou kontemplace a naší schopností pracovat proti násilí ve světě, v naší kultuře i v nás samých. Dokud do svého jednání vnášíme násilí, které existuje především v nás samých, nic se ve skutečnosti nezmění. Budoucnost je vždy stejná jako přítomnost. Proto musíme změnit přítomnost.   

Musíme začít u sebe a nechat se proměnit. Pak může být budoucnost jiná než přítomnost. Jinak nemáme důkazy, že zítra, za týden nebo za rok uděláme něco jinak. Příští týden budeme reagovat na násilí, které se objevuje v naší širší kultuře, v našich institucích a v našich rodinách, stejně jako reagujeme právě teď. A tak se vždy musíme vracet k tomu, co jsem často nazýval "čištěním objektivu". Autentická spiritualita se vždy na první úrovni týká nás - jako jednotlivců. Vždy tomu tak je. Chceme, aby se týkala našich partnerů, spolupracovníků nebo pastorů. Chceme používat spiritualitu k tomu, abychom měnili jiné lidi, ale pravá spiritualita vždy mění nás.  

Založili jsme CAC, abychom aktivistům poskytli fundovanou spiritualitu, aby mohli pracovat na společenské změně z jiného místa, než je hněv, ideologie nebo pouhá síla vůle. Mnoho lidí intelektuálně přijímá učení Gándhího nebo Martina Luthera Kinga Jr. o nenásilí a snaží se ho silou vůle realizovat, ale to není to, čemu říkám "mystérium účasti". Takoví lidé se sami o sobě neúčastní kvalitativně nového a odlišného života. Změnili své smýšlení, ale ne své srdce. Ve skutečných chvílích napětí a zkoušek jsou takoví lidé stejnou součástí problému jako lidé, proti nimž stojí. Jejich vůle a ego je stále zcela ovládá potřeba mít pravdu, vítězit a mít úspěch, což téměř vždy vede k nějakému druhu násilí.  

Myslím si, že právě to bylo velkým zklamáním politického aktivismu a dokonce i mnoha nenásilných hnutí 60. a 70. let v USA. Ve skutečnosti nešlo o žádnou transformaci. Nevycházelo ve skutečnosti z toho, co bychom nazvali - abychom použili velmi staromódní, náboženské slovo - svatostí. Takové jednání často nevycházelo ze svatosti, ale prostě z intelektu a vůle, které nejsou proměněným já.  

To, co hledáme, je čisté nebo jasné jednání. Když v sobě najdeme pozitivní místo společenství a svatosti, není na co reagovat. Takové jednání může být velmi pevné, protože vychází z místa, kde víme, co je skutečné, co je dobré, co je pravdivé a co je krásné. Prozradí to, že energie v tomto bodě je zcela pozitivní. Tehdy poznáme, že jde o energii modlitby, a to podle mě znamená být člověkem opravdového nenásilí.

This week’s Daily Meditations begin with Richard Rohr’s teaching that our ability to choose nonviolence is inextricably tied to our own inner healing. 

There is always a linkage between the inner journey of contemplation and our ability to work against violence in the world, in our culture, and in ourselves. As long as we bring to our actions a violence that primarily exists within ourselves, nothing really changes. The future is always the same as the present. That’s why we have to change the present.   

We have to begin within and allow ourselves to be transformed. Then the future can be different than the present. Otherwise, we have no evidence that we’re going to do anything different tomorrow, next week, or next year. We’re going to react next week to the violence that emerges in our wider culture, in our institutions, and in our families just as we react right now. And so we always have to return to what I have often called “cleaning the lens.” Authentic spirituality is always on the first level about us—as individuals. It always is. We want it to be about our partners, our coworkers, or our pastors. We want to use spirituality to change other people, but true spirituality always changes us.  

We founded the CAC to give activists a grounded spirituality so they could work for social change from a place other than anger, ideology, or mere willpower. Many people intellectually accept Gandhi’s or Martin Luther King Jr.’s teachings on nonviolence and try to execute it by willpower, but that’s not what I call a “mystery of participation.” Such people aren’t participating in a qualitatively new and different life in themselves. They have changed their minds but not their hearts. In real moments of tension and trial, such people are as much a part of the problem as the people they oppose. Their will and egos are still totally in control with their need to be right, to win, and to have success, which almost always leads to violence of some kind.  

I think that was the great disappointment with political activism and even many of the nonviolent movements of the 1960s and 70s in the U.S. It was not really transformation. It wasn’t really coming from what we would call—to use a very old-fashioned, religious word—holiness. Such action was often not coming from holiness, but simply the intellect and will, which are not the transformed self.  

What we’re seeking is pure or clear action. When we find inside ourselves the positive place of communion and holiness, there’s nothing to react to. Such action can be very firm, because it comes from that place where we know what’s real, what’s good, what’s true, and what’s beautiful. The giveaway is that the energy at that point is entirely positive. That’s when we know it’s prayer energy and that is what I think it means to be a person of true nonviolence.