Říkám: "Jsem tady, jsem tady" lidem, kteří se ani nedovolávají mého jména. -Izajáš 65:1  

Richard potvrzuje, že každý okamžik je příležitostí vidět věci takové, jaké jsou, a přijmout dar božské přítomnosti.  

Skutečným darem kontemplativní praxe je být šťastný a spokojený, i když jen sedíme na verandě a díváme se na kámen; nebo když konáme "nicotu" modlitby či dobrotivě hledíme na cokoli v jeho všednosti; nebo když dokážeme vidět, přijmout a říci, že každý jednotlivý akt stvoření je "právě toto", a tak mu dovolíme, aby na nás působil svým zázrakem.  

Takže se jděte učit, užívat si a odpočívat ve vnitřní spokojenosti a pozitivitě - plné nádrži čerstvé vody, a to jak před úspěchem, tak po neúspěchu. Pak máme poklad, který nám nikdo nemůže vzít ani dát. Budeme připraveni nechat se uchvátit mnoha okamžiky úžasu - a budeme schopni odevzdání, které přináší základní sjednocení i radost.  

Pamatujte, že celý proces nejčastěji začíná jedním dlouhým, vychutnávaným okamžikem úžasu, jedním plně upřímným okamžikem, kdy vidíme a řekneme: "Právě tohle!"

"Právě tohle!" A jak sliboval Izajáš, budeme vědět, že každý okamžik křičí: "Jsem tady! Jsem tady!" [1] 

Duchovní učitelka Paula D'Arcy strávila delší dobu kontemplativním pozorováním přírody. Píše:  

Odpočívám a všímám si stromů vyrůstajících z vody. Dívám se do vody a vidím, jak se stromy spojily s řasami a rostlinami. Nejsem tu snad proto, abych se naučila, jak se spojit s Bohem? Příroda se spojuje, ale nelpí....  

Dívám se na řeku. Kdybych k ní měl přilnout, musel bych ji nabrat do kbelíku a část si vzít s sebou. Oddělil bych ji od sebe. Kdybych se chtěl přimknout ke stromu, musel bych jeho část odlomit nebo vyrvat z kořenů. Kdybych se chtěl přimknout ke skále, musel bych ji oddělit od jejího domova. Tohle je ještě horší: kdybych se chtěl přimknout k červenému ptáku, musel bych ho dát do klece.  

Možná, že když lpím na lidech, tak je také zatemňuji. Odděluji je od jejich vlastních vnitřních kořenů. Pomáhám jim uvěřit, že jsou na mně závislí nebo že hlad v jejich břiše je voláním po mně. Přesvědčuji nás oba. A pak nikdy neslyšíme volání hladu, které je pro Boha. Až do této chvíle jsem to nechápal. Mám hlad po Bohu.... Teď, když jím a piji (přijímám) Boží stvoření, cítím se sytý. Nechávám se unášet jeho krásou, aniž bych ji potřeboval vlastnit, ovládat nebo si ji zajišťovat na zítřek. Vidím ho takové, jaké je... opravdu ho vidím. A to stačí, opravdu vidět. Jsem přítomen tomuto okamžiku. To přináší radost. [2]  

I say, “I am here, I am here” to people who do not even invoke my name. —Isaiah 65:1  

Richard affirms each moment as an opportunity to see things as they are and receive the gift of divine presence.  

The real gift of contemplative practice is to be happy and content, even while we are just sitting on the porch, looking at a rock; or when we are doing the “nothingness” of prayer or benevolently gazing at anything in its ordinariness; or when we can see, accept, and say that every single act of creation is “just this” and thus allow it to work its wonder on us.  

So go learn, enjoy, and rest in inner contentment and positivity—a full reservoir of fresh water, both before success and after failure. Then we have the treasure that no one can take from us or give to us. We will be ready to be captured by many moments of awe—and we will be capable of the surrender that brings both foundational union and joy.  

Remember, the whole process most often begins by one, long, relished moment of awe, one fully sincere moment of seeing and saying, “Just this!” And, as Isaiah promised, we will know that every moment is shouting, “I am here! I am here!” [1] 

Spiritual teacher Paula D’Arcy spent an extended time in contemplative observation of nature. She writes:  

I rest and notice the trees rising out of the water. I look into the water and see how the trees have bonded with the algae and plant life. Aren’t I out here to learn how to bond to God? Nature bonds, but it does not cling….  

I look at the river. If I were to cling to it, I’d have to pick it up in a bucket and take some of it with me. I’d separate it from itself. If I were to cling to a tree, I’d have to break a part of it off, or uproot it. If I were to cling to a rock, I’d have to remove it from its home. This is worse: if I were to cling to the red bird, I’d have to cage him.  

Maybe when I cling to people, I dim them, too. I separate them from their own inner roots. I help them to believe that they are dependent on me, or that the hunger in their bellies is a cry for me. I convince us both. And then we never hear the cry of hunger which is for God. Until this moment I have not understood that. I am hungry for God…. Now as I am eating and drinking (taking in) God’s creation, I feel satisfied. I am letting myself live in its beauty without needing to own it or control it or secure it for tomorrow. I am seeing it as it is … really seeing it. And that is enough, to really see. I am present to this moment. That brings joy. [2]