Richard popisuje kontemplaci jako praxi, díky níž docházíme k přesnějšímu "vidění":  

Kontemplace je druh vidění, který je mnohem víc než pouhé dívání, protože zahrnuje také poznávání a tím ocenění. Kontemplativní mysl nám neříká co vidět, ale učí nás jak vidět to, co pozorujeme.  

Ale jak se naučit této kontemplativní mysli, tomuto hlubokému, tajemnému a životodárnému způsobu vidění a bytí se skutečností? Proč nám to nepřijde přirozené? Ve skutečnosti k němu dochází momentálně ve stavech velké lásky a velkého utrpení, ale takovéto vidění s širokýma očima obvykle netrvá dlouho. Rychle se vracíme k dualistické analýze a používáme své soudy, abychom znovu získali kontrolu. Modlitební praxe - kontemplace - je prostě způsob, jak si dlouhodobě a v různých situacích udržet plody velké lásky a velkého utrpení. A to vyžaduje hodně praxe - ve skutečnosti se celý náš život stává jednou nepřetržitou praxí.  

Chceme-li se začít dívat novýma očima, musíme pozorovat a obvykle se nechat pokořit navyklým způsobem, s nímž se setkáváme v každém okamžiku. Je to ponižující, protože uvidíme, že máme dobře nacvičených jen několik předvídatelných reakcí. Jen málo našich reakcí je originálních, neotřelých nebo přirozeně respektujících to, co máme přímo před sebou. Nejčastějšími lidskými reakcemi na nový okamžik jsou nedůvěra, cynismus, strach, reakce na kolenou, duch odmítání a převládající odsuzování. Je to tak odvaha , když máme odvahu konečně vidět, že toto jsou běžné způsoby, jak se ego snaží mít kontrolu nad daty - místo aby dovolilo okamžiku získat nad námi kontrolu a naučit nás něco nového!" 

Chceme-li nechat okamžik, aby nás učil, musíme si dovolit být jím alespoň trochu ohromeni, dokud nás nevtáhne dovnitř a vzhůru k jemnému prožitku úžasu. Obvykle potřebujeme jediný okamžik bezdůvodného úžasu, aby nás nastartoval. [1] 

Rabínka Danya Ruttenbergová ve své knize o spiritualitě a rodičovství zdůrazňuje zvláštní úctu, která vzniká, když věnujeme pozornost našemu běžnému životu:  

Rabín a teolog dvacátého století Abraham Joshua Heschel [1907-1972] hodně psal o "radikálním úžasu" [2], o onom pocitu "wow" vůči světu, který je podle něj kořenem spirituality. Je to něco, co lidé často zažívají v přírodě - na pověstném vrcholu hory, při procházce lesem, při pohledu na nádherný výhled na oceán. Ale myslím, že jde také o to, vnést tento pocit úcty do maličkostí, které často považujeme za samozřejmé nebo za součást pozadí našeho života. Patří sem květiny u silnice; chuť zmrzliny v našich ústech; … nebo najít na zemi opravdu, opravdu dobrý klacek. A patří sem i věci, které obvykle ani nepovažujeme za potěšení, jako je teplá mýdlová voda na našich rukou, když myjeme nádobí. [3] 

Richard describes contemplation as a practice by which we come to more accurate “seeing”:  

Contemplation is a kind of seeing that is much more than mere looking because it also includes recognizing and thus appreciating. The contemplative mind does not tell us what to see but teaches us how to see what we behold.  

But how do we learn this contemplative mind, this deep, mysterious, and life-giving way of seeing and of being with reality? Why does it not come naturally to us? Actually, it does come momentarily in states of great love and great suffering, but such wide-eyed seeing normally does not last. We return quickly to dualistic analysis and use our judgments to retake control. A prayer practice—contemplation—is simply a way of maintaining the fruits of great love and great suffering over the long haul and in different situations. And that takes a lot of practice—in fact, our whole life becomes one continual practice.  

To begin to see with new eyes, we must observe, and usually be humiliated by, the habitual way we encounter each and every moment. It is humiliating because we will see that we are well-practiced in just a few predictable responses. Few of our responses are original, fresh, or naturally respectful of what is right in front of us. The most common human responses to a new moment are mistrust, cynicism, fear, knee-jerk reactions, a spirit of dismissal, and overriding judgmentalism. It is so dis-couraging when we have the courage to finally see that these are the common ways the ego tries to be in control of the data—instead of allowing the moment to get some control over us and teach us something new! 

To let the moment teach us, we must allow ourselves to be at least slightly stunned by it until it draws us inward and upward toward a subtle experience of wonder. We normally need a single moment of gratuitous awe to get us started. [1] 

In her book on spirituality and parenting, Rabbi Danya Ruttenberg emphasizes the special awe that arises from paying attention to our ordinary lives:  

The twentieth-century rabbi and theologian Abraham Joshua Heschel [1907–1972] wrote a lot about “radical amazement,” [2] that sense of “wow” about the world, which he claimed is the root of spirituality. It’s the kind of thing that people often experience in nature—at the proverbial mountaintop, when walking in the woods, seeing a gorgeous view of the ocean. But it’s also, I think, about bringing that sense of awe into the little things we often take for granted, or consider part of the background of our lives. This includes the flowers on the side of the road; the taste of ice cream in our mouths; … or to find a really, really good stick on the ground. And it also includes things we generally don’t even think of as pleasures, like the warm soapy water on our hands as we wash dishes. [3]