Otec Richard nás vyzývá, abychom zůstali s přítomným okamžikem a odevzdali se mu: 

Pokud budeme sledovat svou mysl, zjistíme, že většinu života žijeme v minulosti nebo v budoucnosti. Přítomnost nám vždy připadá nudná a nedostačující. Abychom se zapojili, často si "vytvoříme problém", který je třeba vyřešit, a pak další a další. Jediný způsob, jak se mnozí z nás umí motivovat, je vytvářet si problémy nebo potřebu něco, někoho jiného nebo sebe sama "napravit".  

Jestliže nedokážeme být pozitivně přítomni hned teď , aniž bychom vytvořili problém, nic nového se nikdy nestane. Budeme zažívat jen to, s čím již souhlasíme a co nás a náš preferovaný způsob bytí neohrožuje. Nikdy nezažijeme nečekanou hloubku a spokojenost, která se nám vždy nabízí.  

Všimněte si, že Písmo představuje Boha jako zloděje neboli pána, který se vrací dříve, než je očekáván (viz Mt 24,42-46), který si dokonce "oblékne zástěru, posadí je ke stolu a čeká na ně" (viz Lk 12,35-38)! Uvědomujeme si vůbec, jak mimořádnou představu o Bohu musel Ježíš mít, když takto mluvil? Bůh na nás čeká! Žádný problém, který by bylo třeba řešit - jen bezprostřední důvěrnost, z níž se můžeme těšit.  

Je to právě takový okamžik, který v nás může vyvolat jak úctu, tak odevzdanost: úctu před něčím naprosto nezaslouženým a nečekaným - a jakousi sladkou odevzdanost před tím, že by to právě mohla být pravda. [1]  

Duchovní cesta je neustálou souhrou okamžiků úžasu, po nichž následuje proces odevzdání se tomuto okamžiku. Nejprve se musíme nechat uchvátit dobrotou, pravdou nebo krásou něčeho, co nás přesahuje a je mimo nás. Pak z tohoto okamžiku univerzalizujeme dobro, pravdu a krásu zbytku reality, až se naše uvědomění nakonec odrazí zpět a zahrne i nás samotné! To je velký vnitřní dialog, kterému říkáme modlitba. My lidé se však bráníme jak úžasu, tak ještě více odevzdání se. Obojí dohromady je životně důležité, a proto se musíme cvičit. 

Cesta k jakékoli univerzální myšlence vede přes konkrétní setkání. Jeden je cestou k mnohému; konkrétní je cestou k prostorovému; přítomnost je cestou k věčnosti; zde je cestou ke všemu; hmotné je cestou k duchovnímu; viditelné je cestou k neviditelnému. Když se díváme kontemplativně, víme, že žijeme v plně svátostném vesmíru, kde je vše epifanií. Zatímco filozofové tíhnou k univerzáliím a básníci milují jednotlivosti, mystika a kontemplativní praxe nás učí, jak obsáhnout obojí. [2]  

Father Richard invites us to remain with and surrender to the present moment: 

If we watch our minds, we will see that we live most of our life in the past or in the future. The present always seems boring and not enough. To get ourselves engaged, we will often “create a problem” to resolve, and then another, and another. The only way many of us know how to motivate ourselves is to create problems or to need to “fix” something, someone else, or ourselves.  

If we can’t be positively present right now without creating a problem, nothing new is ever going to happen. We will only experience what we already agree with and what does not threaten us and our preferred mode of being. We will never experience the unexpected depth and contentment that is always being offered to us.  

Notice that the Scriptures present God as a thief, or a master who returns before being expected (see Matthew 24:42–46), who even “puts on an apron, sits them at table and waits on them” (see Luke 12:35–38)! Do we even realize what an extraordinary notion of God Jesus must have had to talk that way? God waiting on us! No problem to solve—just an immediate intimacy to enjoy.  

It is just such a moment that can elicit both awe and surrender from within us: awe before the utterly undeserved and unexpected—and some sweet surrender to the fact that it might just be true. [1]  

The spiritual journey is a constant interplay between moments of awe followed by a process of surrender to that moment. We must first allow ourselves to be captured by the goodness, truth, or beauty of something beyond and outside ourselves. Then we universalize from that moment to the goodness, truth, and beauty of the rest of reality, until our realization eventually ricochets back to include ourselves! This is the great inner dialogue we call prayer. Yet we humans resist both the awe and, even more, the surrender. Both together are vital, and so we must practice. 

The way to any universal idea is to proceed through a concrete encounter. The one is the way to the many; the specific is the way to the spacious; the now is the way to the always; the here is the way to the everywhere; the material is the way to the spiritual; the visible is the way to the invisible. When we see contemplatively, we know that we live in a fully sacramental universe, where everything is an epiphany. While philosophers tend toward universals and poets love particulars, mystics and contemplative practice teach us how to encompass both. [2]