Když otec Richard vede ranní posezení pro zaměstnance CAC, často se obrací k Just This, jeho malé knize o kontemplativním vidění a praxi. Tento týden se v Denních meditacích dělí o moudrost, která vzniká ze soustředění na "právě toto". Richard začíná:   

Kontemplace je panoramatické, vnímavé uvědomění, při němž přijímáme vše, co nám situace, okamžik nebo osoba nabízí, aniž bychom cokoli posuzovali, vylučovali nebo označovali. Je to čisté a pozitivní nazírání, které se vzdává všech negativních postrčení, aby mohlo rozpoznat přirozenou důstojnost. To vyžaduje mnoho cviku a odnaučení se navyklým reakcím.  

Musíme na tom pracovat a rozvíjet praxi, díky níž rozpoznáme své nutkavé a opakující se vzorce. Tím si umožníme zbavit se potřeby "ovládat situaci" - jako bychom to vůbec někdy dokázali!  

Zdá se, že jsme závislí na své potřebě rozlišovat a vynášet soudy, které mylně považujeme za myšlení. Většina z nás si myslí, že jsme svým myšlením, a přitom je téměř veškeré myšlení nutkavé, opakované a navyklé. Věčně si ke všemu píšeme své vnitřní komentáře, komentáře, které dospívají ke stále stejným praktickým závěrům. Proto všechny formy meditace a kontemplace učí způsobu, jak tuto nutkavě řízenou a nevědomě naprogramovanou mysl zklidnit.  

Pouštní otcové a matky tento proces moudře nazývali "zbavování se myšlenek". Nebojujeme s nimi, nepotlačujeme je, nepopíráme, neztotožňujeme se s nimi, nebo je dokonce neodsuzujeme, ale pouze je odhazujeme. Jsme mnohem víc než naše myšlenky o věcech, a budeme to pociťovat spíše jako odnaučování než učení se nějakému novému obsahu. [1]  

When leading morning sit for the CAC staff, Father Richard often turns to Just This, his small book on contemplative seeing and practice. This week the Daily Meditations share wisdom that arises from focusing on “just this.” Richard begins:   

Contemplation is a panoramic, receptive awareness whereby we take in all that the situation, moment, or person offers without judging, eliminating, or labeling anything. It is pure and positive gazing that abandons all negative pushback so it can recognize inherent dignity. That takes much practice and a lot of unlearning of habitual responses.  

We have to work at it and develop practices whereby we recognize our compulsive and repetitive patterns. In doing so, we allow ourselves to be freed from the need to “take control of the situation”—as if we ever really could anyway!  

It seems we are addicted to our need to make distinctions and judgments, which we mistake for thinking. Most of us think we are our thinking, yet almost all thinking is compulsive, repetitive, and habitual. We are forever writing our inner commentaries on everything, commentaries that always reach the same practiced conclusions. That is why all forms of meditation and contemplation teach a way of quieting this compulsively driven and unconsciously programmed mind.  

The Desert Fathers and Mothers wisely called this process “the shedding of thoughts.” We don’t fight, repress, deny, identify with, or even judge them, but merely shed them. We are so much more than our thoughts about things, and we will feel this more as an unlearning than a learning of any new content. [1]  

When we meditate consistently, a sense of our autonomy and private self-importance—what we think of as our “self”—falls away, little by little, as unnecessary, unimportant, and even unhelpful. The imperial “I,” the self that we likely think of as our only self, reveals itself as largely a creation of our mind.  

Through a regular practice of contemplation, we become less and less interested in protecting this self-created, relative identity. We don’t have to attack it; it calmly falls away of its own accord and we experience a kind of natural humility.  

If our prayer goes deep, “invading” our unconscious, as it were, our whole view of the world will change from fear to connection. We don’t live inside our fragile and encapsulated self anymore, nor do we feel any need to protect it. In meditation, we move from ego consciousness to soul awareness, from being fear-driven to being love-drawn. That’s it in a few words!  

Of course, we only have the courage to do this if Someone Else is holding us, taking away our fear, doing the knowing, and satisfying our desire for a Great Lover. If we can allow that Someone Else to lead us in this dance, we will live with new vitality, a natural gracefulness, and inside of a Flow that we did not create. It is the Life of the Trinity, spinning through us. [2]