Otec Richard ukazuje, že jedním z trvalých biblických témat je, jak si Bůh vybírá zavržené, outsidery a nepravděpodobné lidi pro milost a Boží záměr:  

Jedním z mála podvratných textů v dějinách je Bible! Bible je nanejvýš výjimečná tím, že opakovaně a neměnně legitimizuje lidi na dně, nikoli lidi nahoře. Odmítnutí synové, neplodné ženy, hříšníci, malomocní nebo outsideři jsou vždy těmi, které si Bůh vyvolil. Je to poměrně zřejmé, když nás na to upozorní. V každém případě je nám představena nějaká forma bezmoci - a z této situace Bůh vytváří nový druh moci. To je stálý vzor, který nacházíme skrytý na očích. [1] 

V Hebrejských písmech opakovaně vidíme, jak Bůh prokazuje neplodným ženám přízeň. Sára, Abrahamova manželka, byla neplodná a po plodném věku, když jí Bůh požehnal narozením dítěte Izáka (Genesis 17,15-19). Ráchel, Jákobova manželka, byla neplodná, dokud Bůh "neotevřel její lůno" a ona neporodila Josefa (Genesis 30,22-24). Neplodná Anna vylila svou duši před Hospodinem a Bůh jí dal Samuela (1 Samuelova 1). [2] 

Ještě před Mojžíšem si Bůh vybral "nikoho", Abraháma, a učinil z něj někoho. Bůh si vyvolil Jákoba místo Ezaua, přestože Ezau byl starší, vážnější syn a Jákob byl úskočný, prolhaný charakter. Vyvolení nemá nic společného s důstojností, ale pouze s božskou použitelností, a v Bibli použitelnost obvykle vychází z toho, že člověk prošel vlastní špatností nebo "malostí". Prvního izraelského krále Saula si Bůh vyvolil z kmene Benjamín, nejmenšího a nejslabšího kmene. Zdá se, že vždy platí vzorec, že "poslední budou první a první budou poslední" (Mt 20,16). Vidíme to zejména na Marii, "pokorné služebnici" (Lk 1,48). Je to tak důsledně dodržovaný vzor, že už ani nerozpoznáváme jeho podvratný charakter. 

Jeden z nejdramatičtějších biblických příběhů je v tomto ohledu příběh Davidův. Bůh si ho, nejmladšího a nejméně zkušeného syna Jesseho, vyvolil za krále národa. Jeho otec, který měl mnoho synů, se o Davidovi jako o možném králi ani nezmínil a nechal ho na poli (1 Samuelova 16). David byl tedy zapomenutým synem, který se pak stal milovaným synem JHWH, archetypálním celým mužem Izraele, a položil tak základ pro syna Davidova, Ježíše. [3] 

V jednom případě za druhým se oběť stává skutečným vítězem, což vedlo filosofa René Girarda (1923-2015) k tomu, aby hovořil o "privilegovaném postavení nejvíc postižené oběti" jako o naprosto jedinečné a revoluční perspektivě evangelií. [4] Bez ní jsme jen stěží připraveni pochopit Ježíšovo "bláznovství kříže". Bez tohoto zaujetí zdola končí náboženství obhajobou slušnosti místo lidské bolesti, statu quo místo trpících mas, triumfalismu místo pravdy, klerikálních privilegií místo lásky a soucitu. A to od křesťanství, které kdysi "obracelo celý svět vzhůru nohama" (Sk 17,6). 

Father Richard shows how one of the Bible’s persistent themes is how God chooses the rejected, the outsider, and the unlikely for grace and divine purpose:  

One of the few subversive texts in history is the Bible! The Bible is most extraordinary because it repeatedly and invariably legitimizes the people on the bottom, not the people on the top. Rejected sons, barren women, sinners, lepers, or outsiders are always the ones chosen by God. It’s rather obvious when pointed out to us. In every case, we are presented with some form of powerlessness—and from that situation God creates a new kind of power. This is the constant pattern found hidden in plain sight. [1] 

We repeatedly see God showing barren women favor in the Hebrew Scriptures. Sarah, Abraham’s wife, was barren and past child-bearing years when God blessed her with baby Isaac (Genesis 17:15–19). Rachel, Jacob’s wife, was barren until God “opened her womb” and she bore Joseph (Genesis 30:22–24). Barren Hannah poured out her soul before the Lord, and God gave her Samuel (1 Samuel 1). [2] 

Even before Moses, God chose a “nobody,” Abraham, and made him a somebody. God chose Jacob over Esau, even though Esau was the elder, more earnest son and Jacob was a shifty, deceitful character. Election has nothing to do with worthiness but only divine usability, and in the Bible, usability normally comes from having walked through one’s own wrongness or “littleness.” God chose Israel’s first king Saul out of the tribe of Benjamin, the smallest and weakest tribe. The pattern always seems to be that “the last will be first, and the first will be last” (Matthew 20:16). We see this especially in Mary, a “humble servant” (Luke 1:48). This is so consistently the pattern that we no longer recognize its subversive character. 

One of the more dramatic biblical stories in this regard is the story of David. God chose him, the youngest and least experienced son of Jesse, to be king over the nation. His father, who had many sons, did not even mention David as a possibility, but left him out in the fields (1 Samuel 16). David was thus the forgotten son who then became the beloved son of YHWH, the archetypal whole man of Israel, laying the foundation for the son of David, Jesus. [3] 

In case after case, the victim becomes the real victor, leading philosopher René Girard (1923–2015) to speak of the “privileged position of the most victimized victim” as the absolutely unique and revolutionary perspective of the Gospels. [4] Without it, we are hardly prepared to understand the “folly of the cross” of Jesus. Without this bias from the bottom, religion ends up defending propriety instead of human pain, the status quo instead of the suffering masses, triumphalism instead of truth, clerical privilege instead of charity and compassion. And this from the Christianity that was once “turning the whole world upside down” (Acts 17:6).