Richard píše, že "vše patří", když uvolníme sevření svého ega a dovolíme si přijímat a pobývat v přítomném okamžiku: 

Na úrovni kontemplativního vědomí se dostáváme za hranice dualistického myšlení typu buď/anebo. V tomto bodě nejsou život a smrt, dobro a zlo protiklady. Jedno neruší druhé. Je zde dostatek prostoru, aby vše patřilo k sobě, návrat k elementární nevinnosti, jakási radikální "v pořádku". Naše dualistická, logická mysl nám neustále nabízí satanské pokušení znovu jíst ze stromu poznání dobra a zla, ale tentokrát odmítáme.  

Tento druh bezpečnostního systému a vysvětlení všeho potřebuje pouze první úroveň vědomí. To znamená být jako Bůh: Já budu rozhodovat. Tolik křesťanů si je naprosto jistých, že vědí, kdo půjde do nebe a kdo do pekla. Jaká to musí být zvláštní a strašná útěcha! Proč by to mělo chtít něco jiného než maličká mysl? Velká mysl to předává zpět tam, kam patří, k jediné mysli, kam všechno patří - což je samozřejmě mysl Boží.  

Každý kousek odporu vůči tomuto kontemplativnímu vědomí pochází z nějakého předchozího mentálního vysvětlení toho, jak by věci měly být, nebo co chceme či očekáváme, že budou. Pokud začínáme den s deseti očekáváními, právě jsme si připravili nešťastný den. Když žijeme ze své mysli, vytváří to jen očekávání a důvody ke zklamání. Nedělejte to! Musíme si vybrat Boha tady, v tomto okamžiku, a co se stane, to se stane. Je mi jedno, jak moc je autobus přeplněný nebo má zpoždění, nebo dokonce jestli se třikrát porouchá. To je v pořádku. Ne vždy se nám to podaří, ale když se nám to podaří, víme, že všechno patří. Víme, že Bůh si může použít i tohle a že možná ta zkušenost byla opravdu v pořádku.

Zdá se, že k tomu, abychom umožnili Božímu láskyplnému pohledu, stačí prostě dovolit si být tady, rozpoznat svátost a milost přítomného okamžiku. To, co děláme při dovolování, je opětování pohledu. To je vše. Uzavíráme okruh a říkáme je to v pořádku.  

Neobhajuji nějaký laciný univerzalismus. Nechceme se stát lidmi, kteří tváří v tvář utrpení a nespravedlnosti bezelstně říkají "všechno patří". Doufám, že jste mě neslyšeli, že to říkám. Mohlo by to znít, že si protiřečím, a naše vypočítavé mozky si možná říkají: "Ale no tak. Tak jednoduché to přece být nemůže." Myslím, že právě proto nás ďábelská, svůdná mysl neustále mate a chytá nás do pasti výletů hlavou, místo abychom se odevzdali nahému teď, které vždy obývá Bůh. To je místo, kde se vždy odehrává vtělení a kde je Bůh tajemně přítomen v každém okamžiku, dokonale skrytý a zároveň dokonale zjevený.  

Richard writes that “everything belongs” when we loosen our ego’s grip and allow ourselves to receive and dwell in the present moment: 

At the level of contemplative consciousness, we move beyond dualistic, either/or thinking. At this point, life and death, goodness and badness are not opposites. The one does not cancel out the other. There is enough spaciousness for everything to belong, a return to an elemental innocence, some kind of radical “okayness.” Our dualistic, logical minds keep coming to offer us the satanic temptation to eat again of the tree of the knowledge of good and evil, but this time we refuse.  

It is only the first level of consciousness that needs that kind of security system and explanation for everything. That is what it means to be like God: I will be the decider. So many Christians are absolutely sure they know who is going to heaven and who is going to hell. What a strange and horrible comfort that must be! Why would anything except the tiny mind want that? The great mind hands that back to where it belongs, with the only mind where everything does belong—which is, of course, the mind of God.  

Every bit of resistance to this contemplative consciousness comes from some previous mental explanation of how things should be, or what we want or expect them to be. If we start our day with ten expectations, we have just set ourselves up for an unhappy day. When we live out of our minds, it just creates expectations and reasons to be disappointed. Don’t do that! We’ve got to choose God here, in this moment, and whatever happens, happens. I don’t care how crowded or late the bus is or even if it breaks down three times. It’s okay. We don’t always succeed at this, but when we do, we know that everything belongs. We know that God can use even this and that maybe the experience really was all right.

It seems that simply allowing ourselves to be here, to recognize the sacrament and the grace of the present moment, is enough to allow God’s loving gaze to happen. What we are doing in the allowing is returning the gaze. That’s it. We are completing the circuit and saying it’s okay.  

I am not advocating for some kind of cheap universalism. We don’t want to become people who glibly say “everything belongs” in the face of suffering and injustice. I hope you don’t hear me saying that. It might sound like I am contradicting myself, and our calculating minds may be saying, “Come on. It can’t be that simple.” I think that is why the diabolical, beguiling mind keeps confusing us and trapping us in head trips, instead of surrendering to the naked now that God always inhabits. This is the place where the incarnation is always taking place, and where God is mysteriously present in every moment, perfectly hidden and at the same time perfectly revealed.