Po vzoru Ježíše a Františka z Assisi (1182-1226) nás Richard vybízí k soucitu: 

František, stejně jako Ježíš, odmítal vylučovat věci ze zahrady milosti; ani u jednoho z nich není žádný vylučovací instinkt - s výjimkou vůči samotnému vylučování! František měl geniální schopnost nevylučovat negativa, ale naopak je využívat, učit se z nich, a tak je začleňovat. Jde na okraj a dno společnosti, líbá malomocné, miluje chudé. Neskrývá se před svým stínovým já, ale dělá mu reklamu. Tolik našich náboženství nás učí popírat nebo skrývat svůj stín, což nás nutí k osudovému odloučení od základní reality.  

Stejně jako rosteme tím, že nakonec přijímáme a odpouštíme svá vlastní selhání, jsou vědomí lidé, jako Ježíš a papež František, schopni říci o druhých: "Kdo jsem já, abych soudil?"

"Kdo jsem já, abych soudil?" (Lukáš 12,14). To je pravý opak náboženství jako vyloučení! Během čtrnácti let, kdy jsem pracoval jako vězeňský kaplan, jsem se setkával s lidmi, kteří dělali věci špatné, hříšné, nemorální nebo "špatné"; když jsem se však přiblížil ke konkrétnímu životu, zjistil jsem, že lidské srdce je nejčastěji buď upřímné, nebo se mýlí, nebo se bojí. Z tohoto místa hledali zdánlivé dobro, ale ne to pravé. To je přimělo dělat některé hlouposti; teď za to trpí, protože zlo je svým vlastním trestem. Ale když se k němu přiblížíme, má lidské srdce jakousi něhu, sladkost a malost, a to i ve své křehkosti a strachu. Jak prohlásil skotský duchovní John Watson (1850-1907): "Buďte laskaví, protože každý bojuje těžký boj." V tomto případě se jedná o laskavost. [1] Pamatujte si, sestry a bratři, že Ježíš ve skutečnosti říká, že jsme trestáni za své hříchy, nikoli pro své hříchy. Nikdo z nás nezná rány, které si každý člověk nese, ani neví, proč dělá věci, které dělá. Lidský hřích, selhání a nedokonalost je třeba oplakávat a litovat, nikoliv se jimi hnusit. [2]

Františkánská spiritualita klade velký vykřičník za Ježíšova slova: "Poslední budou první a první budou poslední" (Mt 20,16; Lk 13,30) a Pavlova slova: "Když jsem slabý, jsem silný" (2 Kor 12,10).Naším jádrem poselství je obrácenost vzhůru nohama, která nás vždy podněcuje k hlubšímu a širšímu pohledu na věci. To nám otevírá oči, abychom rozpoznali Boží sebedarování na vzdálených okrajích, kde většina z nás Boha nevidí nebo nechce vidět, například v jiných náboženstvích, v každém, koho označujeme za outsidera nebo hříšníka, a dokonce i na nejzazším okraji našeho vidění, směrem k těm, kteří proti nám bojují a staví se nám na odpor - k našim takzvaným nepřátelům.

Musíme vyrůst do plné postavy, abychom nalezli plnou Boží postavu (Ef 4,13). Malé duše nejsou schopny poznat velkého Boha a velké duše se nikdy nespokojí s malým nebo skoupým Bohem. Jakmile si plně uvědomíme sami sebe, budou všechny věci krásné. [3]

Following the examples of Jesus and Francis of Assisi (1182–1226), Richard encourages us to inclusive compassion: 

Francis, like Jesus, refused to exclude things from the garden of grace; there is no exclusionary instinct in either of them—except toward exclusion itself! Francis had a genius for not eliminating the negative, but instead using it, learning from it, and thus incorporating it. He goes to the edge and the bottom of society, he kisses the leper, he loves the poor. He doesn’t hide from his shadow self but advertises it. So much of our religion has taught us to deny or hide our shadow, which forces us into a fatal split from foundational reality.  

Just as we grow by ultimately accepting and forgiving our own failures, conscious people, like Jesus and Pope Francis, are able to say about others, “Who am I to judge?” (Luke 12:14). That’s quite the opposite of religion as exclusion! In my fourteen years as a jail chaplain, I met people who had done things that are wrong, sinful, immoral, or “bad”; yet when I drew close to a particular life, I found that the human heart is most often either sincere, mistaken, or afraid. From that place, they sought apparent good but not the true good. It made them do some stupid things; they’re suffering for that now because evil is its own punishment. But when we draw close to it, the human heart has a kind of tenderness, sweetness, and littleness, even in its fragility and fear. As Scottish minister John Watson (1850–1907) stated, “Be kind, for everyone is fighting a hard battle.” [1] Remember, sisters and brothers, Jesus is really saying that we are punished by our sins rather than for our sins. None of us know the wounds that every human being carries or why they do the things they do. Human sin, failure, and imperfection are to be wept over and pitied, not something to be abhorred. [2] 

Franciscan spirituality puts a big exclamation point behind Jesus’ words, “The last will be first and the first will be last” (Matthew 20:16; Luke 13:30) and Paul’s words, “When I am weak, then I am strong” (2 Corinthians 12:10). Upside-downness is at the heart of our message, always prompting us to look more deeply and broadly at things. This opens our eyes to recognize God’s self-giving at the far edges where most of us cannot or will not see God, such as in other religions, in any we define as outsiders or sinners, and even to the farthest edge of our seeing, toward those who fight us and oppose us—our so-called enemies.  

We must grow up to our full stature to find the full stature of God (Ephesians 4:13). Small souls are incapable of knowing a great God, and great souls are never satisfied with a small or stingy God. Once we become fully conscious ourselves, all things will be beautiful. [3]