Otec Richard nachází základ svého učení, že vše patří k samotnému ukřižování:  

Kříž je dokonalou metaforou toho, co máme na mysli, když říkáme "všechno patří". Racionální, kalkulující mysl nikdy nemůže plně pochopit tajemství kříže. Tyto poznatky lze objevit pouze prostřednictvím kontemplativního nazírání: Bůh se nachází ve všech věcech, dokonce a především ve věcech bolestných, tragických a hříšných, tedy přesně tam, kde Boha hledat nechceme. Ukřižování Boha-člověka je zároveň nejhorší i nejlepší věcí v lidských dějinách. 

Lidská existence není ani dokonale konzistentní, ani nesouvislý chaos. Naopak,život má křížový vzorec. Celý život je "shodou protikladů" (sv. Bonaventura), střetem křížících se protikladů. Všichni jsme plni protikladů, které je třeba smířit. To je přesně to břemeno a přetahování celé lidské existence. 

Cenou, kterou platíme za to, že tyto protiklady držíme pohromadě, je vždy nějaká forma "ukřižování". Sám Ježíš byl archetypálně zavěšen mezi dobrého a zlého zloděje, mezi nebe a zemi, držel pohromadě své lidství i božství, mužské tělo s ženskou duší. Byl židovským věřícím, který odpouštěl a miloval všechny ostatní. "Všechno v sobě smířil" (Ef 2,14-16). Ježíš je skutečně ikonou toho, co Carl Jung nazval svatým a celistvým duchem. [1] 

Požadavek dokonalosti je nepřítelem možného dobra. Buďme pokojní a konejme spravedlnost, ale neočekávejme dokonalost u sebe ani ve světě. Perfekcionismus přispívá k netoleranci a odsuzování a do značné míry znemožňuje obyčejnou lásku. Ježíš byl absolutní realista, trpělivý s obyčejnými, zlomenými, slabými a těmi, kdo selhali. Jeho následování není ani tak "spásným plánem" nebo prostředkem k vytvoření nějakého ideálního společenského řádu, jako povoláním podílet se na Božím údělu pro život světa a milovat tak, jak miluje Bůh - což sami nedokážeme.

Učení, bláznovství a obraz kříže je velkým objasňovatelem a hlasatelem pravdy pro celé lidské dějiny. Právem můžeme mluvit o tom, že jsme jím "spaseni". Ježíš ukřižovaný a vzkříšený je celým zjeveným, pojmenovaným, uskutečněným a zaslíbeným vzorem. Ježíš nepřišel ani tak založit samostatné či nové náboženství, jako spíše předložit univerzální poselství o zranitelnosti a základní jednotě, která je nezbytná pro přežití všech náboženství, lidské duše i samotných dějin. Křesťané tedy mohou Ježíše právem nazývat "spasitelem světa" (Jan 4,42), ale už ne v konkurenčním a imperialistickém smyslu, jak ho obvykle prezentovali. Zranitelnost a jednota podle své definice nesoutěží ani nedominují. Kosmický Kristus není hrozbou pro nic jiného než pro oddělenost, iluzi, nadvládu a imperiální ego.  

Father Richard finds the foundation for his teaching that everything belongs in the crucifixion itself:  

The cross is a perfect metaphor for what we mean by “everything belongs.” The rational, calculating mind can never fully understand the mystery of the cross. These insights can only be discovered through contemplative seeing: God is to be found in all things, even and most especially in the painful, tragic, and sinful things, exactly where we do not want to look for God. The crucifixion of the God-Human is at the same moment the worst and best thing in human history. 

Human existence is neither perfectly consistent, nor is it incoherent chaos. Instead, life has a cruciform pattern. All of life is a “coincidence of opposites” (St. Bonaventure), a collision of cross-purposes. We are all filled with contradictions needing to be reconciled. This is the precise burden and tug of all human existence. 

The price that we pay for holding together these opposites is invariably some form of “crucifixion.” Jesus himself was archetypally hung between a good thief and a bad thief, between heaven and earth, holding together both his humanity and his divinity, a male body with a feminine soul. He was a Jewish believer who forgave and loved everyone else. He “reconciled all things in himself” (Ephesians 2:14–16). Jesus really is an icon of what Carl Jung called the holy and whole-making spirit. [1] 

The demand for the perfect is the enemy of the possible good. Be peace and do justice, but let’s not expect perfection in ourselves or the world. Perfectionism contributes to intolerance and judgmentalism and makes ordinary love largely impossible. Jesus was an absolute realist, patient with the ordinary, the broken, the weak, and those who failed. Following him is not a “salvation scheme” or a means of creating some ideal social order as much as it is a vocation to share the fate of God for the life of the world, and to love the way that God loves—which we cannot do by ourselves. 

The doctrine, folly, and image of the cross is the great clarifier and truth-speaker for all human history. We can rightly speak of being “saved” by it. Jesus crucified and resurrected is the whole pattern revealed, named, effected, and promised. Jesus did not come to found a separate or new religion as much as he came to present a universal message of vulnerability and foundational unity that is necessary for all religions, the human soul, and history itself to survive. Thus, Christians can rightly call Jesus “the savior of the world” (John 4:42), but no longer in the competitive and imperialistic way that they have usually presented him. By very definition, vulnerability and unity do not compete or dominate. The cosmic Christ is no threat to anything but separateness, illusion, domination, and the imperial ego.