Richard Rohr popisuje, jak funguje vyloučení. Vše se nehodí když lidé a systémy promítají své zlo jinam:  

Jestliže naše ego stále vládne, najdeme si "jednorázovou" osobu nebo skupinu, na kterou budeme promítat své problémy. Lidé, kteří nedospěli alespoň k minimálnímu uvědomění si své vlastní stinné stránky, si vždy najdou někoho jiného, koho budou nenávidět, koho se budou bát a koho budou vylučovat. Nenávist drží skupinu pohromadě mnohem rychleji a snadněji než láska a inkluze, je mi líto. [1] 

Smutné je, že dějiny násilí a dějiny náboženství jsou téměř totožné. Když náboženství zůstává na nezralé úrovni, má tendenci vytvářet velmi násilné lidi, kteří se zařadí na stranu dobrých, hodných, čistých, spasených. Veškeré své zlo promítají někam jinam a tam na něj útočí. [2] 

Něco je třeba obětovat. Musí být prolita krev. Někdo musí být obviněn, napaden, mučen, uvězněn nebo zabit. Obětní systémy vytvářejí náboženství a vlády vyloučení a násilí. Ježíš však učil a byl vzorem inkluzivity a odpuštění! 

Pokud se budeme snažit vypořádat se zlem jinak než odpuštěním, nikdy nepoznáme skutečný význam zla a hříchu. Budeme ho stále promítat, bát se ho a útočit na něj tam, místo abychom na něj "hleděli" uvnitř sebe a plakali nad ním.  

Čím déle se budeme dívat, tím více budeme vidět svou vlastní spoluvinu na a ziskovost z hříchu druhých, i když je to uspokojení z pocitu, že jsme na vyšší morální úrovni. Odpuštění vyžaduje tři nová souběžná "vidění": Musím vidět Boha v druhém, musím mít přístup k Bohu v sobě a musím Boha prožívat novým způsobem, který je větší než "vymahač". [3] 

Autor Cole Arthur Riley, tvůrce černošských liturgií, se zamýšlí nad tím, jakou daň si vybírá vyloučení:  

Vyloučení funguje podle stejného pravidla vzájemnosti jako vítání, neboť poškozuje jak vyloučeného, tak vylučujícího. Jste-li dostatečně dlouho rukou vyloučení, naučíte se přijímání pouze z rukou vyloučení někoho jiného. Učíte se sounáležitosti jako soutěži, nikoliv obnově. Je to také druh neklidu, protože energie, kterou vynakládáte na to, abyste druhým zakázali projít dveřmi společenství, se vyrovná pouze energii, kterou vynakládáte na to, abyste v něm zůstali. To je možná ještě nebezpečnější; nikdo nikdy nevnímá, že by vrátný sám potřeboval pozvání.... 

Přemýšlím, jestli se Bůh cítí od nás stejně odcizený jako my od [Boha]. Někdy mě až mrazí, když si vzpomenu na příběhy, které popisují, jak se Kristus jen tak směle nechává zvát k lidem domů na večeři. Obchází lidi a říká jim, aby se vším přestali a následovali ho. Rozmnožuje jídlo, ale nutí všechny, aby se posadili do skupinek a jedli ho. Uměl si vytvořit vlastní sounáležitost. A my? [4] 

Richard Rohr describes how exclusion works. Everything does not belong when people and systems project their evil elsewhere:  

If our egos are still in charge, we will find a “disposable” person or group on which to project our problems. People who haven’t come to at least a minimal awareness of their own shadow side will always find someone else to hate, fear, and exclude. Hatred holds a group together much more quickly and easily than love and inclusivity, I am sorry to say. [1] 

Sadly, the history of violence and the history of religion are almost the same history. When religion remains at an immature level, it tends to create very violent people who ensconce themselves on the side of the good, the worthy, the pure, the saved. They project all their evil somewhere else and attack it over there. [2] 

Something has to be sacrificed. Blood has to be shed. Someone has to be blamed, attacked, tortured, imprisoned, or killed. Sacrificial systems create religions and governments of exclusion and violence. Yet Jesus taught and modeled inclusivity and forgiveness! 

As long as we try to deal with evil by some other means than forgiveness, we will never experience the real meaning of evil and sin. We will keep projecting, fearing, and attacking it over there, instead of “gazing” on it within ourselves and weeping over it.  

The longer we gaze, the more we will see our own complicity in and profitability from the sin of others, even if it’s the satisfaction of feeling we are on higher moral ground. Forgiveness demands three new simultaneous “seeings”: I must see God in the other, I must access God in myself, and I must experience God in a new way that is larger than an “Enforcer.” [3] 

Author Cole Arthur Riley, creator of Black Liturgies, considers the toll that exclusion takes:  

Exclusion operates by the same rule of mutuality as welcome, for it harms both the excluded and the excluder. If you are the hands of exclusion for long enough, you learn acceptance only at the hands of someone else’s exile. You learn belonging as competition, not restoration. It is also a kind of restlessness, for the energy you expend forbidding others to walk through the door of community is only matched by the energy you expend competing to stay inside yourself. This is maybe more dangerous; no one ever perceives the doorkeeper as needing an invitation themselves.… 

I wonder if God feels as alienated from us as we do from [God]. Sometimes, it cracks me up to think of the stories that describe Christ just boldly inviting himself over to people’s houses for dinner. Roaming around telling people to stop everything and follow him. Multiplying food, but making everyone sit down in groups to eat it. He knew how to make his own belonging. Do we? [4]