Pokud "všechno patří", pak není třeba nikoho trestat, obětovat nebo vylučovat. [1] Bůh má láskyplný prostor pro každého z nás - dokonce i pro ty, které považujeme za nepřátele. Autorka Lerita Coleman Brownová se zamýšlí nad tvrzením mystika Howarda Thurmana (1899-1981), že každý je Božím dítětem.   

Pochopení, že jsem svaté Boží dítě, v sobě obsahuje často nerealizované důsledky. Přijmu-li tuto představu o sobě, musím přijmout i její důsledek: to znamená, že jsem-li svatým Božím dítětem, pak je jím i každý jiný. Tento názor zaznívá i v rozhovoru, v němž si Howardova dcera Olive Thurman Wongová posteskla nad tím, že lidé ne zcela chápou význam jednoty v životě a díle jejího otce. "O jednotě se dá snadno mluvit," píše odbornice na Thurmana Liza Rankowová, která s Wongovou vedla rozhovor. "Je dokonce snadné ji vyznávat, dokud si neuvědomíme, že musí zahrnovat nejen lidi, které máme rádi a se kterými souhlasíme, nejen ty, kteří jsou nám sympatičtí, ale i ty, které považujeme za odporné (ať už zastáváme jakýkoli politický postoj). Nemůžeme si vybírat, s kým budeme zajedno - jsou to všichni." [2] 

Někdy se mi v mysli a v srdci mihnou tváře lidí, kteří se mi hnusí..... Jak mohou být svatými Božími dětmi? Na tuto otázku odpovídá Howard Thurman v závěrečné kapitole knihy Ježíš a vydědění. Poukazuje na ústřední místo etiky lásky v Ježíšově učení a všímá si typů lidí, s nimiž se Ježíš přátelil a kteří by podle všeho měli být absolutními nepřáteli. Thurman poukazuje na nutnost uhasit v srdci hořkost, aby bylo možné rozpoznat protivníky jako svaté Boží děti. [3] 

Thurman zdůrazňuje Ježíšovo učení o lásce k nepřátelům jako radikální výzvu k lásce, jako by nám všichni patřili: 

Ježíš však přistupuje k životu z pohledu Boha. Závažným problémem pro něj muselo být např: Je Říman Božím dítětem? Je můj nepřítel Božím dítětem? Pokud je, musím na sobě pracovat, dokud nebudu ochoten přivést ho zpět do rodiny..... Pokud je Bůh miluje, zavazuje mě to. Je možné, že Bůh neví, jak hrozný je můj nepřítel? Ne, Bůh je zná stejně dobře, jako zná sám sebe, a mnohem lépe, než je znám já. Musí tedy platit, že v každém člověku je něco, co zůstává nedotčené, neporušené, bez ohledu na to, co [člověk] dělá. To by mě zajímalo! Je to pravda? Existuje nějaká integrita člověka, která je mu tak vlastní svou hodnotou a významem, že žádný čin, byť by byl sebehorší, nemůže tuto danost nakonec narušit? Pokud má člověk v Božích očích nekonečnou hodnotu, ať je svatý nebo hříšník, ať je dobrý nebo špatný, zlý nebo ne, pokud je to pravda, pak nejsem nikdy zbaven odpovědnosti za to, že se budu snažit navázat v něm kontakt s touto hodnotnou věcí. [4] 

If “everything belongs,” then no one needs to be punished, scapegoated, or excluded. [1] God has loving room for all of us—even those we consider enemies. Author Lerita Coleman Brown considers the mystic Howard Thurman’s (1899–1981) insistence that everyone is a child of God.   

The understanding that I am a holy child of God contains within itself often unrealized consequences. If I embrace this notion about myself, I must accept its corollary: that is, if I am a holy child of God, then so is everyone else. This sentiment is echoed in an interview in which Howard’s daughter, Olive Thurman Wong, bemoaned the fact that people didn’t fully comprehend the importance of oneness in her father’s life and work. “‘Oneness’ is an easy enough thing to bandy about,” writes Thurman scholar Liza Rankow, who interviewed Wong. “It is even an easy thing to profess, until we realize that it must include not only the people we like and agree with, not only those to whom we are sympathetic, but also those whom we view as abhorrent (whatever side of a political position we may hold). We don’t get to choose who we are one with—it’s everybody.” [2] 

Sometimes the faces of the people I detest flash across my mind and heart…. How can they possibly be holy children of God? Howard Thurman answers this question in the final chapter of Jesus and the Disinherited. Pointing to the centrality of the love ethic in Jesus’s teachings, he observes the types of people Jesus befriended who, by all accounts, should have been absolute enemies. Thurman points to the necessity of extinguishing bitterness within the heart in order to recognize adversaries as holy children of God. [3] 

Thurman emphasizes Jesus’ teaching to love our enemies as a radical challenge to love as if everyone belongs: 

Jesus, however, approaches life from the point of view of God. The serious problem for him had to be: Is the Roman a child of God? Is my enemy God’s child? If he is, I must work upon myself until I am willing to bring him back into the family.… If God loves them, that binds me. Can it be that God does not know how terrible my enemy is? No, God knows them as well as he knows himself and much better than I know them. It must be true, then, that there is something in every human that remains intact, inviolate, regardless of what he [or she] does. I wonder! Is this true? Is there an integrity of the person, so intrinsic in its value and significance that no deed, however evil, can ultimately undermine this given thing? If a person is of infinite worth in the sight of God, whether they are saint or sinner, whether they are a good person or a bad person, evil or not, if that is true, then I am never relieved of my responsibility for trying to make contact with this worthy thing in them. [4]