Tento týden se denní meditace zaměřují na čtvrté z sedmi témat alternativní ortodoxie CAC:  

Všechno patří. Nikdo nemusí být trestán, obětním beránkem nebo vylučován. Nemůžeme přímo bojovat proti zlu nebo nepravdě nebo se od nich oddělit. Zlo se projeví, až když je vystaveno Pravdě. [1] 

Richard Rohr potvrzuje, že "všechno patří", jak dobro, tak zlo, a je třeba rozlišování, abychom se naučili tento paradox udržet: 

Duchovní dar rozlišování (1 Kor 12,10) ukazuje, jak lze někdy rozpoznat zdánlivě dobré věci jako věci špatné a jak lze také vidět, že zdánlivě špatné věci přinášejí nějaké dobré ovoce. Zatraceně! Tento druh rozlišování vybízí lidi k myšlení typu ano/i, spíše než ke zjednodušenému myšlení buď/anebo. To je rozdíl mezi pouhými správnými informacemi a skutečným duchovním darem moudrosti (1 Kor 12,8).  

Jakmile se naučíme rozeznávat skutečnou a zastřenou povahu dobra i zla, poznáme, že vše je rozbité a padlé, slabé a chudé - a přitom je to stále příbytek Boží: vy i já, naše země, naše děti, naše manželství, a dokonce i naše kostely, mešity a synagogy. To není shazování nikoho a ničeho, ale ve skutečnosti to vytváří svobodu milovat nedokonalé věci. Jak Ježíš řekl bohatému mladíkovi: "Jen Bůh je dobrý" (Mk 10,18). Nemůžeme čekat, až budou věci naprosto dokonalé, abychom si je zamilovali, jinak si nikdy nic nezamilujeme. Nyní naopak můžeme milovat všechno! [2] 

Ježíš používá řadu směsných obrazů , aby znázornil napětí, které vyvolává naše vlastní směs dobra a zla. Zdá se, že říkají, že tento svět je směsicí různých věcí, a pokud se nenaučíme vidět, neumíme oddělovat; ztrácíme se v plevelu a nevidíme pšenici. V jednom podobenství se služebníci ptají: "Měli bychom vytrhat plevel?" "Ano," odpověděli. Ježíš odpovídá: "Ne. Nechte obojí růst společně až do sklizně." Pak na konci času rozhodne, co je pšenice a co plevel (Mt 13,24-30). Ale my jsme směs plevele a pšenice a vždycky budeme. Jak říká Martin Luther, jsme simul justus et peccator [současně ospravedlněný i hříšník], každý z nás je současně světec i hříšník. To je tajemství, které drží plevel a pšenici pohromadě na našem jediném poli života. Vyžaduje to mnohem více trpělivosti, soucitu, odpuštění a lásky než usilování o jakousi iluzorní dokonalost, která obvykle nevidí své vlastní chyby. Jedinou skutečnou dokonalostí, kterou máme k dispozici, je upřímné přijetí naší nedokonalosti. 

Pokud musíme mít dokonalost, abychom byli sami se sebou spokojeni, máme jen dvě možnosti. Buď můžeme ignorovat vlastní špatnost (popírat plevel), nebo se můžeme vzdát ve sklíčenosti (popírat pšenici). Pokud však odložíme dokonalost a budeme čelit napětí, že máme obojí, pak můžeme s otevřeným srdcem naslouchat dobré zprávě. [3] 

This week, the Daily Meditations focus on the fourth of CAC’s Seven Themes of an Alternative Orthodoxy:  

Everything belongs. No one needs to be punished, scapegoated, or excluded. We cannot directly fight or separate ourselves from evil or untruth. Evil becomes apparent when exposed to the Truth. [1] 

Richard Rohr affirms that “everything belongs,” both the good and the bad, and it takes discernment to learn how to hold the paradox: 

The spiritual gift of discernment (1 Corinthians 12:10) shows how seemingly good things can be recognized as sometimes bad things, and seemingly bad things can also be seen to bear some good fruit. Darn it! This kind of discernment invites people into yes/and thinking, rather than simplistic either/or thinking. This is the difference between merely having correct information and the true spiritual gift of wisdom (1 Corinthians 12:8).  

Once we have learned to discern the real and disguised nature of both good and evil, we recognize that everything is broken and fallen, weak and poor—while still being the dwelling place of God: you and me, our countries, our children, our marriages, and even our churches, mosques, and synagogues. That is not a put-down of anybody or anything, but actually creates the freedom to love imperfect things. As Jesus told the rich young man, “God alone is good” (Mark 10:18). We cannot wait for things to be totally perfect to fall in love with them, or we will never love anything. Now, instead, we can love everything! [2] 

Jesus uses a number of mixture images to illustrate the tension of our own mixture of good and evil. They seem to say this world is a mixture of different things, and unless we learn how to see, we don’t know how to separate; we get lost in the weeds and can’t see the wheat. In one parable, servants ask, “Should we pull out the weeds?” Jesus responds, “No. Let them both grow together until the harvest.” Then, at the end of time, he will decide what is wheat and what is weed (Matthew 13:24–30). But we are a mixture of weed and wheat, and we always will be. As Martin Luther put it, we are simul justus et peccator [at once justified and a sinner], each of us simultaneously saint and sinner. That’s the mystery of holding weed and wheat together in our one field of life. It takes a lot more patience, compassion, forgiveness, and love than aiming for some illusory perfection that usually cannot see its own faults. The only true perfection available to us is the honest acceptance of our imperfection. 

If we must have perfection to be happy with ourselves, we have only two choices. We can either ignore our own evil (deny the weeds) or we can give up in discouragement (deny the wheat). But if we put aside perfection and face the tension of having both, then we can hear the good news with open hearts. [3]