Episkopální kněz a spisovatel Adam Bucko nám připomíná evangelijní výzvu k solidaritě s chudými, kteří zjevují Krista:  

Křesťanská duchovní tradice velmi jasně hovoří o tom, jak se máme chovat k těm, kteří jsou křehcí, kteří byli odmítnuti a zapomenuti a kteří stojí ve frontách na chleba a čekají na jídlo. Máme v nich vidět Krista a přistupovat k nim se stejnou úctou a ochotou říci ano. Toto ztotožnění Krista s chudými je takové, že staré anglo-katolické rčení, často citované v souvislosti s hnutím kněží ze slumů ve dvacátých letech minulého století, nám říká, že pokud nejsme ochotni a schopni vidět Krista na silnicích a cestách našich měst v těch, kteří jsou odmítnuti, bez domova a chudí, nemáme co mluvit o setkání s ním v eucharistii. Naše víra nemůže být úplná, pokud jsme tyto dvě věci nespojili. Jak řekl jeden teolog: "Skutečná Kristova přítomnost, která je skryta v chlebu a víně, se viditelně projevuje v jeho sociální přítomnosti v chudých, kteří jsou znamením a obrazem jeho trvalého umučení ve světě." [1] 

Bucko navštívil uprchlický tábor v Řecku a nachází paralelu mezi "dobrým pastýřem" Ježíšem a těmi, kdo jednají solidárně s uprchlíky: 

V Ježíšově podobenství o ztracené ovci se setkáváme s Kristem, který je dobrým pastýřem, který stejně jako tisíce dobrovolníků, kteří zachránili tyto uprchlíky z ledových vod Středozemního moře, hledá ty, kteří se ztratili a potřebují být zabaleni do doslovné či metaforické přikrývky mateřské lásky. Setkáváme se s Tím, který je otevřenou branou, ne nepodobnou bráně onoho uprchlického tábora, která tolika lidem umožnila přechod do bezpečí a péče. Líbí se mi, jak to upřímně vyjadřuje Matoušovo evangelium:  

Co si o tom myslíte vy? Když má pastýř sto ovcí a jedna z nich se zatoulala, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která se zatoulala? A když ji najde, vpravdě vám říkám, že se z ní raduje víc než z devadesáti devíti, které nikdy nezabloudily. Není tedy vůlí vašeho Otce v nebesích, aby se ztratilo jedno z těchto maličkých (Mt 18,12-14).

Jistě, Kristus k nám přichází nejen v modlitbě, nejen v krásných oslavách, jaké prožíváme v kostele o velkých svátcích a slavnostech, ale také v těch, kteří hladoví a žízní po naší přítomnosti a naší lásce, v těch, kteří nás prosí o pomoc. A "náš postoj k nim, či spíše naše angažovanost vůči nim, ukáže, zda svou existenci směřujeme v souladu s Otcovou vůlí, či nikoliv". [2] Oba nám otevírají dveře do Božího domu a dávají nám možnost stát se dveřmi pro druhé.  

Episcopal priest and author Adam Bucko reminds us of the Gospel call to solidarity with the poor, who reveal Christ:  

The Christian spiritual tradition is very clear about how we are to relate to those who are fragile, who have been rejected and forgotten, and who are standing on the bread lines waiting for food. We are to see them as Christ and approach them with the same kind of reverence and willingness to say yes. This identification of Christ with the poor is such that an old Anglo-Catholic saying, often cited in the context of the slum priest movement of the 1920s, tells us that unless we are willing and able to see Christ on the highways and byways of our cities in those who are rejected, homeless, and poor, we have no business talking about meeting him in the Eucharist. Our faith cannot be complete unless we have connected the two. As one theologian said, “The real presence of Christ, which is hidden in the bread and wine, is visibly manifested in his social presence in the poor who are the sign and image of his ongoing passion in the world.” [1] 

Bucko visited a refugee camp in Greece and draws a parallel between the “Good Shepherd” Jesus and those who act in solidarity with refugees: 

In Jesus’s Parable of the Lost Sheep, we meet the Christ who is the good shepherd, who, like the thousands of volunteers who rescued those refugees from the freezing waters of the Mediterranean Sea, is there searching for those who are lost, in need of being wrapped in literal or metaphorical blankets of motherly love. We meet the One who is an open gate, not unlike the gate of that refugee camp, which made the passage to safety and care possible for so many. I love how frankly Matthew’s Gospel puts it:  

What do you think? If a shepherd has a hundred sheep, and one of them has gone astray, does he not leave the ninety-nine on the mountains and go in search of the one that went astray? And if he finds it, truly I tell you, he rejoices over it more than over the ninety-nine that never went astray. So it is not the will of your Father in heaven that one of these little ones should be lost (Matthew 18:12–14).

Indeed, Christ comes to us not only in prayer, not only in beautiful celebrations like those that we experience in church on the great festivals and holidays, but also in those who are hungry and thirsty for our presence and our love, in those who ask us for help. And, “our attitude towards them, or rather our commitment to them, will indicate whether or not we are directing our existence in conformity with the will of the Father.” [2] They both open the door to God’s house for us and they give us a chance to become the door for others.