Pane,
ponoř mě hluboko do pocitu smutku
z bolesti mých sester a bratří...
aby jsem se znovu naučil plakat jako dítě
až mě mé slzy pokřtí
na člověka, který se starostlivě dotýká
těch, kterých se nyní dotýkám v modlitbě…
Amen. -Ted Loder, "I Remember Now in Silence," Guerrillas of Grace

Před téměř dvaceti lety napsal Richard Rohr esej pro zpravodaj CAC Radikální milost, aby vyjádřil postoj Centra stát na okraji v solidaritě s ostatními.  

Ježíš důsledně stojí s vyloučenými: outsidery, hříšníky a chudými lidmi. To je jeho místo svobody od každé místní kultury, jeho jedinečný způsob kritiky veškeré kultury, která slouží sama sobě, a jeho způsob, jak stát v jednotě s utrpením světa - to vše zároveň. To je jeho forma uzdravení světa. 

Je poměrně zřejmé, že Ježíš tráví většinu své služby tím, že stojí s těmi, kteří jsou obviňováni z nehodnosti, s takzvanými špatnými lidmi, s démonizovanými. Je vlastně docela skandální, jak se je snaží změnit jen tím, že je miluje a uzdravuje, přičemž nikdy neobviňuje nikoho jiného než samotné obviněné. Jeho sociální program je solidární. Jak říká jezuita Greg Boyle, pouliční kněz v Los Angeles: "Ježíš stojí na straně démonizovaných, dokud démonizování nepřestane." Ježíš se snaží, aby se démonizovaní lidé stali jeho součástí. Otec Greg trvá na tom, že toto je Ježíšova primární forma práce pro spravedlnost, a proto je vždy tak těžké Ježíšovu "strategii" přesně určit a pojmenovat. Jeho strategií spravedlnosti je solidarita - dokonce více než práce nebo boj za spravedlnost jako takovou, což mnohé aktivisty zklame. Maria činí totéž tím, že stojí u paty kříže. On i ona stojí s bolestí, aby nás všechny vyzvali k životu ve společenství s trpícím světem. To je mnohem těžší než se ho pouze snažit napravit, pochopit, ovládnout nebo dokonce lokalizovat. To dokáže jen láska, a to opravdu jen Boží láska.  

Jsem si jistý, že vidíte, jak nás Ježíšův vhled vedl k tomu, že zde v CAC klademe důraz na kontemplaci a duchovní obrácení namísto čistého a prostého aktivismu. Jestliže univerzální spřízněnost, solidarita, společenství s Bohem, se sebou samými a se zbytkem světa každodenně prožíváme a žijeme, máme sice velmi fundovaný plán a rozjezd pro mírotvornou činnost, práci pro spravedlnost, sociální reformu, občanská a lidská práva - ale nyní z velmi pozitivního místa, kde "já a Otec jsme jedno" [Jan 10,30]. 

To vyžaduje naši vlastní neustálou proměnu, změnu místa, a dokonce i novou identitu, jak ukazuje Ježíš ve svém velkém sebeobětování (Flp 2,6-7). Stál solidárně s problémem jako takovým, málokdy s konkrétními odpověďmi na problémy lidí. Taková byla jeho strategie, a proto je i naše. Působí to jako slabost, ale nakonec to věci mění velmi tvůrčím, trpělivým a pokorným způsobem. Takové solidaritě se učíme a vyjadřujeme ji na dvou zvláštních místech - vkontemplaci a činnosti společnosti s lidským utrpením.  

To je naše jméno a náš úkol, který vychází z pozorování Ježíše.  

Toto je naše jméno a náš úkol, který vychází z pozorování Ježíše.

Lord,  
plunge me deep into a sense of sadness  
at the pain of my sisters and brothers …  
that I may learn again to cry as a child 
until my tears baptize me 
into a person who touches with care 
those I now touch in prayer… 
Amen. —Ted Loder, “I Remember Now in Silence,” Guerrillas of Grace  

Almost twenty years ago, Richard Rohr wrote an essay for CAC’s newsletter Radical Grace to articulate the Center’s position to stand at the margins in solidarity with others.  

Jesus consistently stands with the excluded: outsiders, sinners, and poor people. That is his place of freedom from every local culture, his unique way of critiquing all self-serving culture, and his way of standing in union with the suffering of the world—all at the same time. That is his form of world healing. 

It’s rather obvious that Jesus spends most of his ministry standing with the ones accused of unworthiness, the so-called bad people, the demonized. It is actually rather scandalous how the only way he tries to change them is by loving and healing them, never accusing anybody but the accusers themselves. His social program is solidarity. As Jesuit Greg Boyle, the street priest in Los Angeles, says, “Jesus stands with the demonized until the demonizing stops.” Father Greg insists this is Jesus’ primary form of justice work, which is why Jesus’ “strategy” is always so hard to pinpoint and name. His justice strategy is solidarity—even more than working or fighting for justice per se, which disappoints many activists. Mary does the same by standing at the foot of the cross. He and she stand with the pain, to call us all to lives of communion with the world’s suffering. This is so much harder than merely trying to fix it, understand it, control it, or even localize it. Only love can do this, and really only God’s love.  

I am sure you see how Jesus’ insight has led us to our emphasis on contemplation and spiritual conversion here at the CAC, over pure and simple activism. If universal kinship, solidarity, communion with God, with ourselves, and with the rest of the world, is daily experienced and lived, we do have a very grounded plan and runway for peacemaking, justice work, social reform, civil and human rights—but now from a very positive place, where “I and the Father are one” [John 10:30]. 

This demands our own ongoing transformation, our changing places, and even a new identity, as Jesus shows in his great self-emptying (Philippians 2:6–7). He stood in solidarity with the problem itself, hardly ever with specific answers for people’s problems. This was his strategy and therefore it is ours. It feels like weakness, but it finally changes things in very creative, patient, and humble ways. Such solidarity is learned and expressed in two special places—contemplation and actions of communion with human suffering.  

This is our name and our task, and it comes from watching Jesus.