Episkopální biskup ve výslužbě a občan kmene Choctaw Steven Charleston čerpá ze svých indiánských zkušeností, aby se zorientoval v kolektivní krizi.

Žijeme v období dějin, které se zdá být plné konfliktů. Svět se stal nejistým, temným místem, kde nevidíme, co se může stát příště. Na základě našich nedávných zkušeností víme jen to, že se věci mohou - a pravděpodobně se i zhorší....  

Moji předkové po tisíciletí následovali duchovní cestu, která byla ohleduplná k Zemi, zahrnovala celé lidstvo a měla vizionářskou transformační sílu. Tato tradice přežila. Je to jedna z nejstarších nepřetržitých duchovních cest na Zemi. Víra mých předků přetrvává dodnes navzdory všem těžkostem a pronásledování, které byla nucena podstoupit…. Byl jsem požádán, abych napsal krátký komentář o křesťanské teologii apokalypsy: poslední, hrůzné vizi konce světa. Řekl jsem, že moje indiánská kultura má jedinečné postavení, aby mohla hovořit o takovém druhu vize, protože patříme k několika málo kulturám, které ji již zažily. V historické paměti jsme viděli, jak se naše realita hroutí, když nájezdníci ničí naši domovinu. Zažili jsme genocidu, koncentrační tábory, náboženské pronásledování a všechna myslitelná porušení lidských práv. Přesto jsme stále tady. Žádná temnota - ani konec světa, jak jsme ho znali - neměla sílu nás přemoci. Naše poselství je tedy mocné ne proto, že by bylo určeno pouze nám, ale proto, že promlouvá ke každému lidskému srdci, které touží po světle nad temnotou, a pro ně. [1] 

Charleston se inspiruje nadějí, kterou ztělesňovali jeho předkové během krize a vysídlení.  

Moji předkové nepřežili Stezku slz, protože byli vyčleněni ze zbytku lidstva. Jejich exodus nebyl projevem jejich výlučnosti, ale naopak inkluzivity. Ve svém utrpení ztělesňovali konečný a zranitelný stav celého lidstva. Zažívali to, co v průběhu dějin v té či oné době zažívalo celé lidské plémě: životní boj, bolest z útlaku a strach z neznámého. Jejich dlouhá cesta byla cestou každého člověka, který poznal, co to znamená být sám a mít strach. Kráčeli však odvážně a důstojně, protože v sobě měli naději Ducha.... 

Naděje vytváří ve světě prostor pro lásku. Všichni ji můžeme sdílet, všichni v ni můžeme věřit, i když se ve všech ostatních ohledech radikálně lišíme. Už se nemusíme bát svých odlišností, protože máme společný základ. Můžeme doufat společně - proto nás naděje osvobozuje. Osvobozuje nás od strachu z druhého. Otevírá nám oči, abychom viděli lásku všude kolem nás. Sjednocuje nás a prolamuje naši izolaci. Když se rozhodneme přijmout naději - když se rozhodneme, že to bude náš cíl a naše poselství - uvolníme proud energie, který nelze překonat. Naděje je světlo, které temnota nikdy nemůže zadržet. [2] 

Retired Episcopal bishop and Choctaw citizen Steven Charleston draws on his Native American experience to navigate collective crisis. 

We inhabit a period in history that seems to be filled with conflict. The world has become an uncertain place, a dark place, where we cannot see what may happen next. All we know, based on our recent experience, is that things could—and probably will—get worse.…  

For millennia, my ancestors followed a spiritual path that was respectful of the earth, inclusive of all humanity, and visionary in its transformative power. That tradition has survived. It is one of the oldest continuous spiritual paths on earth. My ancestors’ faith continues to this day despite every hardship and persecution it has been forced to endure…. I was asked to write a brief commentary about the Christian theology of the apocalypse: the final, terrible vision of the end of the world. I said my Native American culture was in a unique position to speak of this kind of vision, because we were among the few cultures that have already experienced it. In historic memory, we have seen our reality come crashing down as invaders destroyed our homeland. We have lived through genocide, concentration camps, religious persecution, and every human rights abuse imaginable. Yet we are still here. No darkness—not even the end of the world as we knew it—had the power to overcome us. So our message is powerful not because it is only for us, but because it speaks to and for every human heart that longs for light over darkness. [1] 

Charleston takes inspiration from the hope embodied by his ancestors during crisis and displacement.  

My ancestors did not survive the Trail of Tears because they were set apart from the rest of humanity. Their exodus was not a sign of their exclusivity, but rather their inclusivity. In their suffering, they embodied the finite and vulnerable condition of all humanity. They experienced what the whole tribe of the human beings has experienced at one time or another throughout history: the struggle of life, the pain of oppression, and the fear of the unknown. Their long walk was the walk of every person who has known what it means to be alone and afraid. But they walked with courage and dignity because they had the hope of the Spirit within them.… 

Hope makes room for love in the world. We can all share it, we can all believe in it, even if we are radically different in every other way. We no longer need to fear our differences because we have common ground. We can hope together—therefore, hope liberates us. It frees us from our fear of the other. It opens our eyes to see love all around us. It unites us and breaks our isolation. When we decide to embrace hope—when we choose to make that our goal and our message—we release a flow of energy that cannot be overcome. Hope is a light that darkness can never contain. [2]