Jsem teď otevřený / Už se nenechám unášet 
Předbíhám jejich a mou nenávistí / Přehazuji "Pojď sem, děvče!"… 
Jsem teď popraskaný / hledám sám sebe,  
možná jsem se vylil do skalní rozsedliny / schovával se před otroky chytajícími psy 
možná jsem zemřel, když jsem se příliš snažil / zrodit se zdravý 
Jsem popraskaný, ne zlomený / stále hledám sám sebe 
Mezi střepy božího zlomeného srdce. -Barbara A. Holmes, Joy Unspeakable 

Ve čtvrté sérii podcastu The Cosmic We diskutují Rev. Dr. Barbara Holmesová a spolumoderátor Rev. Donny Bryant o "krizovém rozjímání". Holmesová věří, že kontemplativní zkušenost se může objevit v dobách kolektivní krize. 

Donny Bryant: Krizová kontemplace začíná tím, čemu říkáte komunitní, vesnická nebo kmenová zkušenost krize. Mnohokrát máme tendenci řešit krizi na individuální úrovni. Máme tendenci dívat se na to, co se mi děje, co jsem ztratil, co cítím, jak to na mě působí … nebo na mou emocionální stabilitu. Prožívání krize na individuální úrovni je kriticky důležité a nechceme ho podceňovat. Ale vy nás vyzýváte, abychom zarámovali a pochopili, jak lze krizi prožívat na komunitní, kmenové, národní a globální úrovni.  

Barbara Holmesová: Když prožíváte krizi jako jednotlivec, je to to, co svatý Jan od Kříže nazývá "temnou nocí duše". Zápasíte s Bohem. Děláš to, co musíš, abys zvládl to, co z tebe vychází a čemu nerozumíš. Je to osobní. Rozvádíš se, tvé dítě je nemocné … nebo prostě prožíváš katastrofu všedního dne.  

Ale pro skupinu lidí to není totéž. Při mluvení o krizové kontemplaci používám tři kategorie - událost je bez varování; lidé, na které je uvalena, s ní nemohou nic dělat. Neexistuje žádný opravný prostředek. Jste přistiženi. V podpalubí otrokářské lodi není kam jít. Není co dělat, když jdete ze Severní Karolíny jako domorodý Američan do Oklahomy. Musí se objevit něco jiného, co vás udrží na nohou, co oživí vašeho ducha, co vám pomůže přežít - pokud je přežití v kurzu.  

Krizová kontemplace je ten duch, který se vynoří, když dojde ke zlomu. Najdeme ji v každé kultuře. Číňané tomuto duchu říkají chi (čchi), Egypťané ho nazývají Ma'at, a hinduisté ho nazývají prana. Kuzipa Nalwamba píše o konceptu Mupasi, což je africký popis ducha, který přebývá v každém z nás. [1] Je individuální, ale také společný..... Když všichni trpíte, Mupasi je onen vitální duchovní hlas, který splétá životy nás všech v nerozlučné pouto. Vytváří z reality jeden celek. Dává nám všem příbuznost. Když se nad tím zamyslíte, znamená to, že láska k bližním není jen malá anekdota nebo možnost. S pohybem Ducha je to neodmyslitelná součást našeho bytí, neboť tam, kde přebývá Duch, je vždy jednota.  

I’m cracked open now / No longer drifting 
Running past their hate and mine / Tipping past “Come here, gal!”… 
I’m cracked open now / looking for myself,  
Maybe I spilled into the cleft of the rock / Hiding from the slave catching dogs 
Maybe I died trying too hard / To birth myself sane 
I’m cracked, not broken / Still searching for me 
Amid the shards of God’s broken heart. —Barbara A. Holmes, Joy Unspeakable 

In season four of The Cosmic We podcast, Rev. Dr. Barbara Holmes and co-host Rev. Donny Bryant discuss “crisis contemplation.” Holmes believes contemplative experience can emerge in times of collective crisis. 

Donny Bryant: Crisis contemplation begins with what you call the communal, village, or tribal experience of crisis. Many times, we tend to deal with crisis at the individual level. We tend to look at what’s happening to me, what I have lost, what I feel, how this impacts me … or my emotional stability. Experience of crisis at the individual level is critically important, and we don’t want to discount that. But you are inviting us to frame and understand how crisis can be experienced at the communal, tribal, national, and global levels.  

Barbara Holmes: When you’re experiencing crisis as an individual, that’s what St. John of the Cross calls “the dark night of the soul.” You’re wrestling with God. You’re doing what you need to do to handle what’s coming up out of you that you don’t understand. It’s personal. You’re getting a divorce, your child is ill … or you’re just having the catastrophe of everyday life.  

But that’s not the same thing for a group of people. I use three categories to talk about crisis contemplation—the event is without warning; the people upon whom it is inflicted can’t do anything about it. There is no recourse. You’re caught. There is no place to go in the hold of a slave ship. There is nothing to be done when you’re walking from North Carolina as a Native American to Oklahoma. Something else has to arise to keep you going, to enliven your spirit, to help you survive—if survival is in the cards.  

Crisis contemplation is that spirit that emerges when the breaking occurs. We find it in every single culture. The Chinese call this spirit chi (qi), the Egyptians call it Ma’at, and Hindus call it prana. Kuzipa Nalwamba writes of the concept of Mupasi, which is an African description of a spirit that dwells within all of us. [1] It’s individual but also communal…. When you are all suffering, Mupasi is that vital spiritual voice that weaves the lives of all of us into an inseparable bond. It makes reality one whole. It gives kinship to all of us. When you think about it, that means that loving our neighbors is not just a little anecdote or possibility. With the moving of the Spirit, it’s inherent to our being, for where the Spirit abides there’s always unity.