V temnotě, ve chvíli krize, kdy jste se propadli všemi svými očekáváními, je příležitost ke znovuzrození. -Barbara A. Holmesová, "Kontemplace", Kosmické my  

Učitelka CAC Barbara A. Holmesová nazývá kontemplaci "měkkým slovem v tvrdém světě". V tomto díle pořadu The Cosmic We rozlišuje mezi krizovou kontemplací a kontemplací, jak je obvykle považována: 

Většina z nás považuje kontemplaci za něco, co děláme dobrovolně. Je to vstup do hlubokých a někdy posvátných míst. Obvykle jsme v bezpečí a pohodlí a tento typ kontemplace je osobnější. Když však mluvíme o krizové kontemplaci, která má komunitní dopad, mluvíme o zcela jiném typu kontemplace. Pro mě je to zlomení a rozbití očekávání. Je to zkušenost, kdy se vaše světy střetávají. Děje se vše, co by se dít nemělo. Otázka tedy zní: Jak kontemplujete, když jste zničení? Když jste v obležení? Když jste obklíčeni ekologickou katastrofou, nespravedlností a útlakem? Jak pak rozjímáte?

Krizové rozjímání začíná, jak sdílí Barbara Holmesová, když se vzdáme svých obvyklých přístupů k řešení problémů:  

Když se ocitneme v krizové situaci, vyvstává otázka: "Jaké je řešení?" a "Jak nám kontemplace pomůže, pokud může?". Odpověď se nikomu nebude líbit, protože běžnými způsoby odpověď neexistuje. Každý bude chtít jasný postup, jak něco vyřešit. Co budeme dělat? Jak to uděláme? Co nám všem pomůže cítit se lépe? Takové odpovědi neexistují. Když není co dělat, některé z věcí, které lze udělat, jsou věci, které dělat nechceme. Filozof Bayo Akomolafe to říká nejjasněji. Říká, že první věc, kterou musíte udělat, je zpomalit:  

Ještě "zpomalit" ... se zdá jako špatná věc, když na hoře hoří. Ale tady jde o to, že při neustálém 'spěchu' často ztrácíme ze zřetele hojnost zdrojů, které by nám mohly pomoci čelit nejnáročnějším krizím dneška. Spěcháme podle stejných vzorců, na které jsme zvyklí. Samozřejmě neexistuje jediný způsob, jak reagovat na krizi; neexistuje žádný univerzálně správný způsob. Výzva ke zpomalení však funguje tak, že nás staví tváří v tvář neviditelnému, skrytému, nepovšimnutému, dosud nevyřešenému…. Jde o to, abychom zůstali na místech, která jsou strašidelná. [1]   

Holmes popisuje výzvu "zpomalení":  

Abyste mohli milovat, musíte zpomalit. Neexistuje nic takového jako "milování z jízdy". Musíte věnovat pozornost objektu, osobě své lásky. Musí existovat vzájemnost a reciprocita. Je to odevzdání se, uvolnění se, aby něco jiného mohlo milovat skrze nás a za nás, protože my toho nejsme schopni.

It’s in the darkness, it’s in the moment of crisis when you have fallen through all of your own expectations that there is the opportunity for rebirthing. —Barbara A. Holmes, “Contemplation,” The Cosmic We  

CAC teacher Barbara A. Holmes calls contemplation “a soft word in a hard world.” In this episode of The Cosmic We, she differentiates between crisis contemplation and contemplation as it’s usually considered:  

Most of us think of contemplation as something we do voluntarily. It’s an entry into deep and sometimes sacred places. We’re usually safe and comfortable, and this type of contemplation is more personal. But when we’re talking about crisis contemplation that has communal impact, we’re talking about a completely different type of contemplation. For me, it’s a breaking and a shattering of expectations. It’s the experience of your worlds colliding. Everything is happening that shouldn’t be happening. So the question becomes, how do you contemplate when you’re devastated? When you’re under siege? When you’re beleaguered by ecological catastrophe, injustice, and oppression? How do you contemplate then? 

Crisis contemplation begins, Barbara Holmes shares, when we relinquish our usual approaches to problem solving:  

When we’re in a crisis situation, the question becomes, “What’s the answer?” and “How does contemplation help, if it can?” No one is going to like the response because there isn’t a response in the ordinary ways. Everyone is going to want a clear process to resolve something. What do we do? How do we do it? What’s going to make us all feel better? There aren’t any answers like that. When there is nothing to do, some of the things that can be done are things we don’t want to do. Philosopher Bayo Akomolafe says it most clearly. He says the first thing you do is slow down:  

To ‘slow down’ … seems like the wrong thing to do when there’s fire on the mountain. But here’s the point: in ‘hurrying up’ all the time, we often lose sight of the abundance of resources that might help us meet today’s most challenging crises. We rush through the same patterns we are used to. Of course, there isn’t a single way to respond to a crisis; there is no universally correct way. However the call to slow down works to bring us face to face with the invisible, the hidden, the unremarked, the yet-to-be-resolved…. It is about staying in the places that are haunted. [1]   

Holmes describes the challenge of “slowing down”:  

In order to love, you have to slow down. There’s no such thing as “drive-by loving.” You have to give attention to the object, to the person, of your love. There has to be reciprocity and mutuality. It is giving ourselves over, letting go so that something else can do the loving through us, and for us, because we’re not capable of it.