Otec Richard zdůrazňuje výzvu i velké dary, které přináší práce s naším stínovým já:  

Obávám se, že čím blíže se dostáváme ke Světlu, tím více svého stínu vidíme. Skutečně svatí lidé jsou tedy vždy pokorní lidé. Neustále platí, že když nás něco rozruší a máme silnou emocionální reakci neúměrnou danému okamžiku, naše stínové já bylo právě odhaleno. Dávejte si tedy pozor na případné přehnané reakce nebo přehnané odmítání. Důvodem, proč může být zralý nebo svatý člověk tak klidný, tak přijímající sebe i druhé, je to, že ze skrytého stínového já už mnoho nezbylo. [1]

Buddhistická učitelka Tara Brachová sdílí známý a poučný mýtus o Buddhovi a jeho soucitném jednání se stínovým bohem Márou:  

Možná znáte obrazy Buddhy [Siddhárthy], který celou noc meditoval pod stromem Bódhi, dokud nepoznal úplné osvobození. Stínový bůh Mára (který představuje univerzální energie chamtivosti, nenávisti a klamu) se snažil udělat vše, co uměl, aby ho přiměl k neúspěchu - posílal na něj prudké bouře, krásné pokušitelky, zuřící démony a obrovské armády, aby ho rozptýlil. Siddhártha jim všem čelil bdělou a soucitnou přítomností a jako ranní hvězda na obloze se stal Buddhou, plně realizovanou bytostí.  

Ale tím jeho vztah s Márou neskončil!  

Pět desetiletí po svém osvícení Buddha cestoval po severní Indii a učil všechny zájemce cestě přítomnosti, soucitu a svobody....  

A jak vypráví zenový mistr Thich Nhat Hanh, někdy se objevil i Mára..... [Buddha] se k Márovi procházel a pevným, ale jemným hlasem říkal: "Vidím tě, Máro..... Pojď, dáme si čaj." A Buddha sám by Máru obsluhoval jako vzácného hosta.  

To je to, co je pro nás možné. Představte si, že se Mára objeví ve vašem životě jako nával strachu z neúspěchu nebo zranění z přehlížení či neúcty druhého. Co kdybyste se nyní v reakci na to zastavili a řekli: "Vidím tě, Máro." - Rozpoznání. A "Pojďme si dát čaj" - dovolení. Místo toho, abyste se vyhýbali svým pocitům, místo toho, abyste se na sebe vrhali ve vzteku nebo se obraceli proti sobě s odsuzováním sebe sama, budete na život reagovat s větší jasností a laskavostí, laskavostí a lehkostí. [2] 

Richard pokračuje:  

Dar shadowboxingu spočívá v vidění stínu a jeho her v nás samých, což stínu odebírá velkou část jeho skryté moci. Není divu, že Terezie z Ávily říkala, že sídlo pravého sebepoznání je nezbytným prvním sídlem na duchovní cestě. [3] Jakmile se jednou postavíme svému skrytému či popíranému já, není už třeba se příliš znepokojovat, protože odpadá strach z odhalení. Už se nebojíme být viděni - sami sebou ani druhými. Hra skončila - a my jsme svobodní. Konečně jsme tím, kým jsme, a můžeme být tím, kým jsme, bez přetvářky a strachu. [4]

Father Richard stresses both the challenge and great gifts that come from working with our shadow self:  

I am afraid that the closer we get to the Light, the more of our shadow we see. Thus, truly holy people are always humble people. Invariably when something upsets us, and we have a strong emotional reaction out of proportion to the moment, our shadow self has just been exposed. So, watch for any overreactions or over denials. The reason that a mature or saintly person can be so peaceful, so accepting of self and others, is that there is not much left of the hidden shadow self. [1] 

Buddhist teacher Tara Brach shares a well-known and instructive myth about the Buddha and his compassionate interactions with the shadow god Mara:  

You may be familiar with images of the Buddha [Siddhartha] meditating all night long under the Bodhi tree until he experienced full liberation. The shadow god Mara (who represents the universal energies of greed, hatred, and delusion) tried everything he knew to make him fail—sending violent storms, beautiful temptresses, raging demons, and massive armies to distract him. Siddhartha met them all with an awake and compassionate presence, and as the morning star appeared in the sky, he became a Buddha, a fully realized being.  

But this was not the end of his relationship with Mara!  

In the five decades following his enlightenment, the Buddha traveled throughout northern India teaching all who were interested the path of presence, compassion, and freedom.…  

And as the Zen master Thich Nhat Hanh tells the story, Mara sometimes appeared as well…. [The Buddha would] stroll over to Mara and with a firm yet gentle voice say, “I see you, Mara…. Come, let’s have tea.” And the Buddha himself would serve Mara as an honored guest.  

This is what’s possible for us. Just imagine that Mara appears in your life as a surge of fear about failure, or hurt about another’s neglect or disrespect. Now, what if your response were to pause and say, “I see you, Mara”—Recognizing. And “Let’s have tea”—Allowing. Instead of avoiding your feelings, instead of lashing out in anger or turning on yourself with self-judgment, you are responding to life with more clarity and graciousness, kindness and ease. [2] 

Richard continues:  

The gift of shadowboxing is in the seeing of the shadow and its games in ourselves, which takes away much of the shadow’s hidden power. No wonder Teresa of Ávila said that the mansion of true self-knowledge was the necessary first mansion on the spiritual journey. [3] Once we have faced our own hidden or denied self, there is not much to be anxious about anymore, because there is no fear of exposure. We are no longer afraid to be seen—by ourselves or others. The game is over—and we are free. We finally are who we are, and can be who we are, without disguise or fear. [4]