Otec Richard považuje stínovou práci za zásadní pro naši transformaci:  

Stíny jsou dobrými a nezbytnými učiteli. Není třeba se jim vyhýbat, popírat je, utíkat před nimi nebo je vysvětlovat. Nemají se ani příliš rychle odpouštět. Nejprve musíme jako prorok Ezechiel sníst svitek, který je v našem břiše "nářkem, kvílením a sténáním", a teprve nakonec je sladký jako med (Ez 2,9-3,3).  

Svitek, který je v našem břiše "nářkem, kvílením a sténáním", musíme nejprve sníst jako prorok Ezechiel.

Existuje stínová země, kam nás vede naše vlastní sobectví, hloupost, hříšnost a život z falešného já. Musíme se z ní propracovat zpět krutou upřímností, vyznáním, odevzdáním, odpuštěním a často i nějakou nezbytnou nápravou nebo omluvou. Podle všeho jde o velkou "vnitřní operaci", která se podobá umírání - i když se zároveň jeví jako nesmírné osvobození. V těchto chvílích potřebujeme pomoc.  

Je tu však ještě jedna stinná stránka, do které nás vede Bůh a milost, a povaha samotné cesty. Mnozí svatí ji nazývají "temnou nocí". Rozdíl je v tom, že stále cítíme, že jsme sem byli vedeni záměrně, nějakým způsobem. Víme, že se nacházíme v liminálním prostoru, mezi a mezi, na prahu - a musíme zde zůstat, dokud se nenaučíme něco podstatného. Stále to není žádná legrace - plná pochybností a "démonů" všeho druhu - ale je to temná Boží noc. V takovém liminálním prostoru se odehrává veškerá proměna. [1] 

Irský básník Pádraig Ó Tuama napsal tuto modlitbu pro ty, kdo přebývají v oblasti stínů:  

Bůh temnoty 

Ty musíš být bohem temnoty 

protože pokud nejsi, ke komu jinému se můžeme obrátit?  

Obrať se k nám hned teď.  

Obraťte se k nám. 

Obraťte k nám svou tvář.  

Protože je tu tma.  

A my jsme v nouzi. Jsme lidé v nouzi.  

Sotva si vzpomeneme na svou vlastní pravdu, a pokud i vy máte 

zapomněli, 

tak jsme bez naděje na mapu.  

Obraťte se teď k nám.  

Obraťte se k nám.  

Obraťte k nám svou tvář.  

Protože ses k nám obrátil v těle vtělení.  

Obrátil ses k nám.  

Amen. [2] 

Father Richard views shadow work as essential for our transformation:  

Shadowlands are good and necessary teachers. They are not to be avoided, denied, fled, or explained away. They are not even to be forgiven too quickly. First, like Ezekiel the prophet, we must eat the scroll that is “lamentation, wailing, and moaning” in our belly, and only eventually sweet as honey (Ezekiel 2:9–3:3).  

There’s a shadowland where we are led by our own selfishness, stupidity, sinfulness, and by living out of the false self. We have to work our way back out of this with brutal honesty, confessions, surrenders, forgiveness, and often by some necessary restitution or apology. By any account, it is major “inner surgery” and feels like dying—although it also feels like immense liberation. We need help at these times.  

There’s another shadowland, however, into which we’re led by God and grace, and the nature of the journey itself. Many saints have called it “the dark night.” The difference is that we still sense that we have been led here intentionally, somehow. We know we are in liminal space, betwixt and between, on the threshold—and we have to stay here until we have learned something essential. It is still no fun—filled with doubt and “demons” of every sort—but it is the dark night of God. All transformation takes place in such liminal space. [1] 

Irish poet Pádraig Ó Tuama wrote this prayer for those dwelling in the shadowlands:  

God of darkness 

You must be the god of darkness 

because if you are not, whom else can we turn to?  

Turn to us now.  

Turn to us. 

Turn your face to us.  

Because it is dark here.  

And we are in need. We are people in need.  

We can barely remember our own truth, and if you too have 

forgotten, 

then we are without a hope of a map.  

Turn to us now.  

Turn to us.  

Turn your face to us.  

Because you turned toward us in the body of incarnation.  

You turned toward us.  

Amen. [2]