Otec Richard píše o posvátné povaze veškerého života:  

Téměř dějiny každého náboženství začínají jedním obrovským omylem; totiž osudovým rozlišováním mezi posvátným a profánním. Náboženství často kladou veškerý důraz na vytváření posvátných míst, posvátného času a posvátných činností. Ačkoli plně chápu, že je to potřeba, většinu života to bohužel ponechává "neposvátnou".  

V autentických mystických okamžicích se jakékoli jasné rozlišení mezi posvátným a profánním rychle rozpadá. Potom člověk ví, že celý svět je posvátný, protože většinou se takové okamžiky odehrávají v takzvaně sekulárním prostředí. Pro příklad se podívejte na životy Abraháma a Sáry, Mojžíše, Eliáše, Marie a Ježíše. Málokterý z jejich "posvátných" okamžiků, pokud vůbec nějaký, se odehrál na "svatých" místech, ale prostě tam, kde byli. Naše františkánské oficiální heslo zní Deus Meus et Omnia, "Můj Bůh a všechny věci". Jakmile uznáme Krista jako univerzální pravdu hmoty a ducha, které spolupracují jako jeden celek, pak je všechno svaté. Jakmile se odevzdáme tomuto Kristovu tajemství v našem ach-tak-obyčejném já a těle, začneme ho vidět i na každém jiném obyčejném místě.

Nemusíme chodit na posvátná místa, abychom se modlili, ani nemusíme čekat na svaté dny, aby se děly dobré věci. Modlit se můžeme kdykoli a všechno, co se děje, je potenciálně posvátné, pokud to dovolíme. Jakmile dokážeme přijmout, že Bůh je ve všech okolnostech a že Bůh může a chce použít i špatné situace k dobrému, pak se vše stává příležitostí k dobrému a příležitostí pro Boha. "Tento den učinil Bůh, radujme se z něho a jásejme" (Žalm 118,24).  

Father Richard writes of the sacred nature of all life:  

Almost every religion’s history begins with one massive misperception; namely, making a fatal distinction between the sacred and the profane. Religions often put all their emphasis on creating sacred places, sacred time, and sacred actions. While I fully appreciate the need for this, it unfortunately leaves most of life “un-sacred.”  

In authentic mystical moments, any clear distinction between sacred and profane quickly falls apart. Afterward, one knows all the world is sacred because most of the time such moments happen in so-called secular settings. For examples, look at the lives of Abraham and Sarah, Moses, Elijah, Mary, and Jesus. Few, if any, of their “sacred” moments happened in “holy” places, but simply wherever they were. Our Franciscan official motto is Deus Meus et Omnia, “My God and all things.” Once we recognize the Christ as the universal truth of matter and spirit working together as one, then everything is holy. Once we surrender to this Christ mystery in our oh-so-ordinary selves and bodies, we begin to see it in every other ordinary place too.  

We don’t have to go to sacred places to pray or wait for holy days for good things to happen. We can pray always, and everything that happens is potentially sacred if we allow it to be. Once we can accept that God is in all circumstances, and that God can and will use even bad situations for good, then everything becomes an occasion for good and an occasion for God. “This is the day God has made; let us rejoice and be glad in it” (Psalm 118:24).  

Our task is to find the good, the true, and the beautiful in everything—even, and most especially, in the problematic. The bad is never strong enough to counteract the good. We can most easily learn this through some form of contemplative practice. In contemplation we learn to trust our Vital Center over all the passing snags of emotions and obsessive thinking. Once we deepen contact with our strong and loving soul, which is also the Indwelling Spirit, we are no longer pulled to and fro with every passing feeling. This is the peace that Jesus gives, a peace that nothing else can give, and that no one can take from us (see John 14:27).  

Divine Incarnation took the form of an Indwelling Presence in every human soul and surely all creatures in some rudimentary way. Ironically, our human freedom gives us the ability to stop such a train and refuse to jump on board our own life. Angels, animals, trees, water, and yes, bread and wine seem to fully accept and enjoy their wondrous fate. Only we humans resist and deny our core identities. We can cause great havoc and thus must be somehow boundaried and contained. The only way we ourselves can refuse to jump onto the train of life is by any negative game of exclusion or unlove—even of ourselves. Everything belongs, including us.