O neděli Nejsvětější Trojice v roce 2013 se otec Richard právě vrátil z mezináboženského setkání s dalajlámou a zástupci mnoha světových náboženství. Richard se s námi podělil:  

Možná nejcitovanější dalajlamova věta zní: "Mým náboženstvím je laskavost."

Podle mého názoru je to laskavost. Není to jednoduché? "Mým náboženstvím je laskavost." Zeptal se a skutečně nás vyzval z jiných světových náboženství: "Jak vy učíte laskavosti nebo soucitu a jak to vychází z vašeho chápání Boha?". Měl jsem za úkol zastupovat křesťanskou tradici; myslel jsem si, že je to úkol poměrně snadný, protože dnes slavíme svátek Boha jako Trojice.  

Naneštěstí učení o Trojici nemělo na křesťanské chápání Boha velký vliv. Pokud je většina křesťanů - ať už katolíků nebo protestantů - dotázána na svůj skutečný obraz Boha, je to zpravidla starý muž sedící na trůnu. Ten je z poloviny naštvaný a naším úkolem je, aby tento bůh byl šťastný. To samozřejmě nemá téměř nic společného s naším skutečným učením o Boží podstatě. Naše tradice věří, že Bůh je fontána plná lásky, vodní kolo tekoucí neustále jedním směrem: Vždycky se rozlévá, vždycky se vylévá, vždycky dává, nikdy nebere, ale pouze přijímá to, co dává ten druhý. Pokusit se pochopit, co to znamená, by vám zabralo celý život! 

Mnozí z nás říkají, že věří v Trojici - ale ve skutečnosti nevěří, protože nevědí, co s tím. Nedokážeme si to ani představit; všechny naše metafory jsou jen slova, která se snaží zachytit skutečnost, zkušenost Boha, kterou nakonec nelze verbalizovat. Lze ji pouze prožít. [1]

Středověká mystička Juliána z Norwiche (1343-c. 1416) je jednou z těch, které Trojici zakusily. Během nemoci blízké smrti měla několikanásobné vidění Boha neboli "zjevení". Prostřednictvím překladu přítelkyně CAC Mirabai Starrové Juliána popisuje své setkání s Trojicí:  

Uprostřed tohoto zjevení se mi také zjevila požehnaná Trojice a naplnila mé srdce až k překypující radosti. Uvědomila jsem si, že takhle to bude vypadat v budoucím světě, pro všechny bytosti a pro všechny časy. Vždyť Trojice je Bůh a Bůh je Trojice. Trojice je náš stvořitel a udržovatel, náš Milovaný na věky věků, naše nekonečná radost a blaženost. To vše jsem viděl v prvním zjevení a v každém dalším zjevení. Kdykoli se Kristus zjevil, zdálo se mi, že chápu i požehnanou Trojici.  

"Benedicte domine!" (Benedikto, panuj!). Křičel jsem. "Požehnaný Pán!" Řekl jsem to plným hlasem, s úctou a záměrem, v úžasu a údivu. Byl jsem naprosto ohromen tím, že ten, který je tak velký - tak svatý a majestátní - se obtěžoval splynout s takovým domácím stvořením, jako jsem já. Uvědomil jsem si, že náš Pán Ježíš Kristus, pohnut láskyplným soucitem ... mě chtěl posílit svou útěchou. [2]  

On Trinity Sunday in 2013, Father Richard had just returned from an interfaith gathering with the Dalai Lama and representatives from many world religions. Richard shared:  

Perhaps the most quoted line from the Dalai Lama is, “My religion is kindness.” Isn’t that simple? “My religion is kindness.” He asked, really challenging us from other world religions, “How do you teach kindness or compassion and how does this come from your understanding of God?” I had the job of representing the Christian tradition; I thought the job was rather easy, because of the feast we celebrate today of God as Trinity.  

Sadly, the doctrine of the Trinity hasn’t exercised much influence in the Christian understanding of God. If most Christians—Catholic or Protestant—are questioned about their real image of God, it’s generally an old man sitting on a throne. He’s upset half the time and it’s our job to make this god happy. This, of course, has almost nothing to do with our actual doctrine on the nature of God. What our tradition believes is that God is a fountain fullness of love, a water wheel flowing constantly in one direction: Father to Son, Son to Holy Spirit, Holy Spirit to Father—always outflowing, always outpoured, always giving, never taking, but only receiving what the other gives. It would take the rest of your life to try to comprehend what that means! 

Many of us say we say we believe in the Trinity—but we really don’t, because we don’t know what to do with it. We can’t even imagine it; all of our metaphors are simply words trying to grab at the reality, at the experience of God that ultimately can’t be verbalized. It can only be experienced. [1] 

The medieval mystic Julian of Norwich (1343–c. 1416) is one who experienced the Trinity. She had multiple visions of God or “showings” during a near-death illness. Through CAC friend Mirabai Starr’s translation, Julian describes her encounter with the Trinity:  

In the midst of this showing the blessed Trinity also revealed itself to me and filled my heart to overflowing with joy. I realized that this is what it will be like in the world to come, for all beings, and for all time. For the Trinity is God, and God is the Trinity. The Trinity is our creator and our sustainer, our Beloved forever and ever, our endless joy and bliss. I saw all this in the first revelation and in every showing after that. Whenever Christ appeared, I seemed to understand the blessed Trinity, as well.  

“Benedicte domine!” I cried. “Blessed be the Lord!” I said, in a full voice, with reverence and intention, in awe and amazement. I was thoroughly astonished that he who is so great—so holy and majestic—would bother to mingle with such a homely creature as I. What I realized was that our Lord Jesus Christ, moved by loving compassion … wanted to bolster me with his comfort. [2]