Profesorka teologie Sharon L. Baker Puttová rozvíjí metaforu tance, aby vystihla dynamickou, trinitární Boží lásku:   

Chcete tančit? Bůh ano. Sofoniáš nám vlastně popisuje rozkošný božský tanec, když říká, že Bůh "se nad vámi bude radovat s veselím, obnoví vás ve své lásce, bude nad vámi jásat s hlasitým zpěvem jako ve sváteční den" (3,17-18). Tyto verše nám poskytují hluboký slovní obraz, v němž vidíme všemohoucího Boha vesmíru, jak tančí kolem milovaného Božího lidu - nás!" - a s velkou radostí skáče, otáčí se a točí....  

V božském společenství tanec symbolizuje tvořivý, plynulý pohyb lásky v akci mezi Bohem Otcem, Bohem Synem a Bohem Duchem svatým. A jako prodloužení božské extravagantní milosti, nekonečné lásky a nezměrné dobrotivosti vůči světu nás Bůh zve do posvátného prostoru božství a vyzývá nás, abychom se k tomuto mystickému, věčnému tanci připojili. Vskutku, tančit je nejen dovoleno - je to důrazně doporučeno!... Nikdo z nás nemusí sedět na okraji plesu jako pouhý přihlížející nástěnkář. Všichni máme svá jména na trinitární taneční kartě a můžeme zaujmout své místo na parketu jako aktivní partneři Otce, Syna a Ducha svatého v nádherně choreografovaném královském valčíku (nebo dokonce v boogie, sambě, jitterbugu - podle vaší svobodné volby - Bůh zná všechny kroky každého tance). 

Díky tomuto trojičnímu obrazu aktivní účasti se i my stáváme zodpovědnými za sdílení proudu lásky s ostatními:  

Takže když se účastníme božského společenství lásky, spolupracujeme s Bohem na tom, aby se všechny věci vrátily k Bohu. Můžeme to považovat za kruhový pohyb, který začíná tancem mezi Otcem, Synem a Duchem svatým, kteří nás pak z naléhavé touhy lásky zvou, abychom se k nim připojili jako partneři, pozvedají nás do Boží přítomnosti (Ef 2,6) a posílají nás zpět do světa, abychom pozvali ostatní na nebeský ples (Mt 28,19-20). Stejně jako ve stvoření vše vychází z Boha a v božském tanci Bůh v choreografii soucitu přivádí všechny věci zpět k Bohu.  

Božské pozvání je vždy otevřené..... Bůh existuje s námi, v nás a skrze nás jako božský život proudící skrze všechny věci, kroužící a tančící, znovu tvořící a vykupující, usmiřující a obnovující jako náš partner v díle proměny světa. Carl McColman toto trinitární pojetí vyjádřil poeticky:  

Bůh je v nás, protože my jsme v Kristu. Jako údy mystického těla se křesťané skutečně podílejí na božské přirozenosti Trojice. Nejenže sledujeme tanec, ale tančíme tanec. Spojujeme ruce s Kristem a Duch proudí skrze nás a mezi námi a naše nohy se vždy pohybují v láskyplném objetí Otce..... Vidíme radostnou Otcovu lásku očima Syna. A s každým nádechem vdechujeme Ducha svatého. [1] 

Theology professor Sharon L. Baker Putt elaborates on the metaphor of dancing to capture God’s dynamic, Trinitarian love:   

Do you want to dance? God does. In fact, Zephaniah describes the delightful divine dance for us, saying that God “will rejoice over you with gladness, he will renew you in his love; he will exult over you with loud singing as on a day of festival” (3:17–18). These verses provide us with a profound word picture in which we see the almighty God of the universe dancing around God’s beloved people—us!—jumping and turning and spinning with great pleasure….  

In the divine community, dancing symbolizes the creative, flowing movement of love-in-action among God the Father, God the Son, and God the Holy Spirit. And as an extension of divine extravagant grace, infinite love, and unfathomable benevolence toward the world, God invites us into the sacred space of divinity and urges us to join this mystical, eternal dance. Indeed, dancing is not only allowed—it is strongly encouraged!… None of us needs to sit on the outskirts of the ball as mere spectating wallflowers. All of us have our names on the Trinitarian dance card and can take our place on the floor as active partners with the Father, Son, and Holy Spirit in the beautifully choreographed kingdom waltz (or even the boogie, samba, jitterbug—your free choice—God knows all the steps to every dance). 

Through this Trinitarian image of active participation, we too become responsible for sharing the flow of love with others:  

So as we participate in the divine communion of love, we work with God to bring all things back to God. We might consider it a circular motion that begins with the dance between Father, Son, and Holy Spirit, who then, out of the urging desire of love, invite us to join in as partners, raising us into the presence of God (Ephesians 2:6) and sending us back into the world to invite others to the heavenly ball (Matthew 28:19–20). Just as in creation, everything flows out from God, and in the divine dance God brings all things back to God in choreographed compassion.  

The divine invitation always stands open…. God exists with us, in us, and through us as the divine life flowing through all things, circling, and dancing, re-creating and redeeming, reconciling and restoring as our partner in the work of transforming the world. Carl McColman puts this Trinitarian conception into words poetically:  

God is in us, because we are in Christ. As members of the mystical body, Christians actually partake in the divine nature of the Trinity. We do not merely watch the dance, we dance the dance. We join hands with Christ and the Spirit flows through us and between us and our feet move always in the loving embrace of the Father…. We see the joyful love of the Father through the eyes of the Son. And with every breath, we breathe the Holy Spirit. [1]