Meditace tohoto týdne se zaměřují na druhé z sedmi témat alternativní ortodoxie CAC:  

Jestliže je Bůh Trojice a Ježíš je Boží tváří, pak je to dobrotivý vesmír. Bůh není někdo, koho bychom se měli bát, ale je základem bytí a je na naší straně. [1] 

Richard Rohr se domnívá, že učení o Trojici potvrzuje vztahovou, láskyplnou povahu skutečnosti:  

Většina z nás začala uvažovat o Bohu jako o jedné bytosti a pak se snažila udělat z Boha bytosti tři (Otec, Syn, Duch svatý). To, co chci udělat já - stejně jako to udělali církevní otcové ve čtvrtém století - je začít od tří, zaměřit se na povahu vztahu mezi nimi a uznat, že taková vztahovost vytváří JEDNO.  

Filip 2,5-6 krásně popisuje trinitární vztah: "Ježíšův stav byl božský, ale nelpěl na rovnosti s Bohem, nýbrž vyprázdnil sám sebe." (Mt 6,12). Takto se vztahují tři osoby Trojice: tím, že žijí ve věčném sebevyprázdnění (kenosis), které umožňuje každé z nich se zcela odpoutat a odevzdat se té druhé. Jsou zároveň milující a zcela milující, jedna druhou.  

Když vyjdeme z těchto tří, uvědomíme si, že Bůh je dokonalé dávání a dokonalé přijímání, díky čemuž je společenství, extravagantní velkorysost, pokorná vnímavost a neomezený dialog samotným jménem Bytí. Pak poznáme Boha jako nejhlubší proudění samotného života, samotného vztahu. Není to tak, že by se statická Božská bytost rozhodla milovat; láska je samotnou podstatou a tvarem Božské bytosti.  

V Trojici má láska konečně pevnou definici a popis. Je-li Trojice vzorem pro veškeré stvoření, od atomů po galaxie, pak je krásnou metaforou pro Boha metafora vodního kola, které se vždy vylévá jedním směrem. Dávání a odevzdané přijímání jsou tvarem reality. Nyní se láska stává mnohem větší než pouhé emoce, pocity, zamilovanost nebo pomíjivý románek. Je to dokonce fyzický a metafyzický tvar vesmíru.  

Tento hluboký tok je pak vzorem celého vesmíru a jakákoli představa Božího "hněvu" nebo toho, že by Bůh zadržoval to, co je nekonečně se rozlévající láskou, je teologicky nemožná. Právě láska je vzorem, od něhož začínáme, a cílem, k němuž směřujeme. Dává energii celému vesmíru, od obíhajících protonů a neutronů přes společenský a sexuální život druhů až po planety a hvězdy. Byli jsme skutečně stvořeni ve společenství, společenstvím a pro společenství (Genesis 1,26 to nazývá stvořením "k obrazu a podobě Boží"). 

Pokud je Trojice první a poslední předlohou skutečnosti, je láska ontologickým "základem bytí" sama o sobě (jak řekl Paul Tillich). [2] Je to vzduch, který dýcháme, jak vědomě či nevědomě zjišťuje každý opravdový mystik. Nemusíme to umět popsat slovy, abychom to mohli zakusit. Ve skutečnosti to ani popsat nemůžeme. Můžeme ji pouze prožívat a dýchat. 

This week’s meditations focus on the second of the CAC’s Seven Themes of an Alternative Orthodoxy:  

If God is Trinity and Jesus is the face of God, then it is a benevolent universe. God is not someone to be afraid of but is the Ground of Being and is on our side. [1] 

Richard Rohr believes that the doctrine of the Trinity affirms the relational, loving nature of reality:  

Most of us began by thinking of God as one Being and then tried to make God into three (Father, Son, Holy Spirit). What I want to do—as Church Fathers did in the fourth century—is start with the three, focus on the nature of the relationship between them, and recognize that such relationality creates the ONE.  

Philippians 2:5–6 beautifully describes Trinitarian relationship: “Jesus’ state was Divine, yet he did not cling to equality with God, but he emptied himself.” This is how the three persons of the Trinity relate: by living in an eternal self-emptying (kenosis), which allows each of them to let go completely and give themselves to the other. They are simultaneously loving and totally loveable, one to another.  

When we start with the three, we realize God is perfect giving and perfect receiving, which makes communion, extravagant generosity, humble receptivity, and unhindered dialogue the very names of Being. Then we know God as the deepest flow of Life Itself, Relationship Itself. It’s not that a static Divine Being decides to love; love is the very nature and shape of Divine Being.  

In the Trinity, love finally has a solid definition and description. If Trinity is the template for all creation, from atoms to galaxies, then a fine metaphor for God is that of a water wheel that is always outpouring in one direction. Giving and surrendered receiving are the shape of reality. Now love becomes much bigger than mere emotions, feelings, infatuation, or passing romance. It is even the physical and metaphysical shape of the universe.  

This deep flow is then the pattern of the whole universe, and any idea of God’s “wrath” or of God withholding what is an infinitely outflowing love is theologically impossible. Love is the very pattern with which we start and the goal toward which we move. It gives energy to the entire universe, from orbiting protons and neutrons to the social and sexual life of species, to the planets and stars. We were indeed created in communion, by communion, and for communion (Genesis 1:26 calls it being “created in the image and likeness of God”). 

With Trinity as the first and final template for reality, love is the ontological “Ground of Being” itself (as Paul Tillich has said). [2] It is the air that we breathe, as any true mystic discovers, consciously or unconsciously. We do not have to be able to describe this in words to experience it. In fact, we can’t describe it. We can only live it and breathe it.