Otec Richard označuje Ducha svatého za božské "ano" v sobě:  

Nejprve si musíme uvědomit, kdo jsme! Naše jádro, naše nejhlubší DNA, je božské; je to Duch lásky, který do nás Stvořitel vložil v prvním okamžiku našeho stvoření (viz Římanům 5,5; 8,11.14-16). [1] 

Ti, kdo pronikli do svého nitra, odhalují přebývající Přítomnost. Je to hluboké a láskyplné "ano", které je nám vlastní. Křesťanská teologie tuto vnitřní Přítomnost pojmenovává jako Ducha svatého, což je právě Bůh jako imanentní, vnitřní, a dokonce naše nejhlubší a nejpravdivější já. [2] 

Teolog osvobození Leonardo Boff popisuje znaky tohoto vnitřního probuzení k Duchu:  

Hlavní charakteristikou lidských bytostí je naše role nositelů vědomí, inteligence - jedním slovem ducha. Duch prostupuje celým vesmírem od jeho počátku, ale v lidských bytostech se stává sebeuvědomělým a svobodným…. 

Nic neukazuje přítomnost ducha v lidském životě tak dobře jako láska..... Když se láska projevuje jako soucit, umožňuje nám duch vyjít ze sebe, postavit se na místo druhého, sklonit se nad člověkem, který padl na útěk. V odpuštění překračujeme sami sebe, takže minulost nemá poslední slovo a nemůže uzavřít přítomnost a budoucnost.  

Nejvyšší projev ducha je ten, který nás v lásce a důvěře otevírá Velkému druhému. Navazuje dialog s Bohem, naslouchá ze svědomí Božímu volání a s důvěrou nás vydává do Boží dlaně. Toto společenství může být tak intenzivní, říkají mystici všech tradic, že duše milovaného splyne s Milujícím ve zkušenosti nedvojnosti; z milosti se podílíme na samotném Božím bytí. Zde se lidský duch dotýká lemu roucha Ducha svatého. [3] 

Richard píše:  

Někteří světci a mystici popisovali tuto Přítomnost jako "bližší mně než já sám sobě" nebo "více mně než já sám sobě". Přesto je třeba toto Pravé Já stále probouzet a volit. Duch svatý je dán všem stejně, ale musí být také přijat. Lidé, kteří tuto Přítomnost zcela přijímají a čerpají z ní život, jsou ti, které tradičně nazýváme svatými. 

Duch Svatý nikdy nevzniká na základě našeho jednání nebo chování; je přirozeně přebývající, je naším vnitřním bytím s Bohem. V katolické teologii nazýváme Ducha svatého "nestvořenou milostí". Kultura, a dokonce i náboženství nás často učí žít z našeho falešného já, z naší pověsti, sebeobrazu, role, majetku, peněz, vzhledu atd. Teprve když nás to zklame, a to se nakonec vždycky stane, Duch svatý v nás se zjeví a je připraven nás vést.  

Z tohoto prostornějšího a uzemněnějšího místa se člověk přirozeně spojuje, vciťuje, odpouští a miluje téměř vše. Byli jsme stvořeni v lásce, pro lásku a k lásce. Toto hluboké vnitřní "ano" je Bůh v nás, který již miluje Boha skrze nás. [4]

Father Richard identifies the Holy Spirit as a divine “yes” within:  

We must first remember who we are! Our core, our deepest DNA, is divine; it is the Spirit of Love implanted within us by our Creator at the first moment of our creation (see Romans 5:5, 8:11, 14–16). [1] 

Those who have gone to their depths uncover an indwelling Presence. It is a deep and loving “yes” inherent within us. Christian theology names this inner Presence as the Holy Spirit, which is precisely God as immanent, within, and even our deepest and truest self. [2] 

Liberation theologian Leonardo Boff describes the signs of this interior awakening to the Spirit:  

The principal characteristic of human beings is our role as bearers of consciousness, of intelligence—in a word, of the spirit. The spirit infuses the whole universe from its very beginning, but in human beings it becomes self-aware and free…. 

Nothing shows the presence of the spirit in human life as well as love does…. When love is expressed as compassion, the spirit enables us to come out of ourselves, put ourselves in the other’s place, bend over the person fallen by the wayside. In forgiveness we transcend ourselves, so that the past does not have the last word and cannot close off the present and the future.  

The highest expression of the spirit is the one that opens us to the Great Other, in love and trust. It establishes a dialogue with God, listens from the conscience to God’s call, and delivers us trustingly into the palm of God’s hand. This communion can be so intense, say the mystics of every tradition, that the soul of the beloved is fused with the Lover in an experience of nonduality; by grace we participate in God’s very being. Here the human spirit is touching the hem of the Holy Spirit’s garment. [3] 

Richard writes:  

Some saints and mystics have described this Presence as “closer to me than I am to myself” or “more me than I am myself.” Yet this True Self still must be awakened and chosen. The Holy Spirit is given equally to all; but it must be received, too. People who totally receive this Presence and draw life from it are the ones we traditionally call saints. 

The Holy Spirit is never created by our actions or behavior; it is naturally indwelling, our inner being with God. In Catholic theology, we call the Holy Spirit “Uncreated Grace.” Culture and even religion often teach us to live out of our false self of reputation, self-image, role, possessions, money, appearance, and so on. Only as this fails us, and it always eventually does, will the Holy Spirit within us stand revealed and ready to guide us.  

From this more spacious and grounded place, one naturally connects, empathizes, forgives, and loves just about everything. We were made in love, for love, and unto love. This deep inner “yes” is God in us, already loving God through us. [4]