Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je trouba.
Richard Rohr

Kdo jsme?

Tento web reprezentuje hnutí Chlapi, neformální společenství mužů, kteří hledají takové způsoby duchovního prožívání, se kterými se dokážou jako muži ztotožnit a celou bytostí je žít.


Můžeš se tady setkat s muži, kteří usilují o to být lepšími a více autentickými.

Vytváříme jak reálný tak virtuální prostor pro setkávání. 

Začalo to někdy před rokem 2000 hledáním mužské energie, spirituality i chlapské party a setkáváním v malých skupinách. Pokračovalo to inspirací dílem Richarda Rohra a jeho Rituálem pro přechod do zralé dospělosti a pokračuje to dodnes stovkami setkání v malých skupinách, víkendovými akcemi pro muže i pro otce a děti, rituály i celostátními setkáními pro stovky účastníků a mezinárodní spoluprací s hnutím mužů po celém světě.

Pro řadu z nás je podstatné přátelství s Bohem, pro všechny jsou oporou kamarádi, které tu nalezli.

Vítáme tě mezi námi a těšíme se na společné putování. 

Pavel Hrdina a Martin Šmídek

Seznam přeložených témat

Překlad meditace CAC z pátku 26. 5. 2023
na téma: Deprese a duchovní uzdravení

Hledání naděje v hlubinách deprese

Diana Gruverová píše o tom, jak nachází útěchu a naději díky ostatním, kteří sdílejí své zkušenosti:   

Když jsem se prodírala obdobím deprese... zjistila jsem, že příběhy a přítomnost ostatních, kteří depresi zažili, jsou neocenitelné. Zaslechl jsem náznak něčeho, co jsem poznal - odbočku, metaforu, vodítko, které ukazuje na ty stopy, jež zanechala temnota - a vynuloval jsem je. Je tu někdo, kdo ví, pomyslím si, někdo, kdo rozumí. I oni prošli údolím stínu deprese....  

Připomínají mi, že nejsem jediná, kdo touto cestou kráčí, že tato zkušenost není cizí. Lež, že "tohle určitě nikdo nezažil", je utnuta pravdou, že ostatní to ve skutečnosti zažili, a jejich přítomnost mi dává pocit menší izolace. Tito spolucestující jsou mými společníky v temnotě noci....  

Dávají mi naději - naději, že to není konec mého příběhu, že i já to přežiji. Naději, že deprese nebude mít poslední slovo. [1] 

Teoložka a duchovní Monica Colemanová nachází útěchu a uzdravení ve spirituálech černošské církve: 

Čím dál jsem od jižanských černošských církví a čím víc rozumím depresi, tím víc potřebuji spirituály. Spirituály, které vytvořili zotročení Afričané ve Spojených státech, vyjadřují utrpení i závislost na víře..... Stejně jako žalmy starověké hebrejské komunity, i otroci přenášeli své emoce k Bohu a zhudebňovali je....  

Spirituály mi dávají možnost být smutný, aniž bych byl sám. Protože se zpívají ve společenství, říkají: Trpět je v pořádku. Víme, jak se cítíš. My také trpíme. Všichni trpíme.  

Nebojí se setrvat na bolestivých místech. Nemají potřebu spěchat s chválou. Dokážou být pomalí... vytahovat jednu slabiku po desítkách vteřin... nespěchat... čekat.... Uměli vzít sténání, udělat z něj hučení a pak ho proměnit ve slova. Věděli, jak dát hlas bolesti a jak to udělat společně. 

Takže jsem přesvědčen, že když Ježíš z kříže zvolal: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" (Mt 27,45-46), nešlo o hluboké teologické prohlášení o skrytém Bohu. Ježíš citoval Žalm 22, spirituál svého lidu. Měl bolesti a začal zpívat. Ve své posvěcené představivosti vidím lidi u paty kříže, jak se k němu přidávají, stejně jako my dnes v mém společenství věřících: nejprve pomalu, jeden hlas, pak druhý, broukání, pak tvoření slov. Zní to asi takto:  

Někdy si připadám jako dítě bez matky.  

Někdy se cítím jako dítě bez matky.  

někdy se cítím jako dítě bez matky.  

daleko od domova.... 

Připomínají mi, že když zůstaneš v duchovnu dostatečně dlouho, uslyšíš Boha, pocítíš naději. V hluboké depresi si nedokážu představit větší duchovní dar.  

Fr. Richard Rohr, OFM
přeloženo DeepL
Finding Hope in the Depths of Depression 

Diana Gruver writes of finding solace and hope through others who share their experiences:   

As I slogged through seasons of depression … I have found the stories and presence of others who have experienced depression to be invaluable. I hear a hint of something I recognize—an aside, a metaphor, a clue that points to those marks left by the darkness—and I zero in on them. There is someone who knows, I think, someone who understands. They, too, have walked through the valley of the shadow of depression….  

They remind me I am not the only one to walk this road, that this experience is not an alien one. The lie that “surely no one has felt this” is cut down by the truth that others, in fact, have, and their presence makes me feel less isolated. These fellow travelers are my companions in the darkness of night.…  

They give me hope—hope that this is not the end of my story, that I, too, will survive this. Hope that depression will not have the last say. [1] 

Theologian and minister Monica Coleman finds comfort and healing in the spirituals of the Black church: 

The further I’m away from Southern black churches, and the more I understand depression, the more I need spirituals. Created by enslaved Africans in the United States, spirituals express both suffering and dependence on faith…. Like the Psalms of the ancient Hebrew community, the slaves took their emotions to God, putting them to music….  

The spirituals give me a way to be sad without being alone. Because they are sung in community, they say: It’s okay to suffer. We know how you feel. We are suffering too. We all are.  

They aren’t afraid to linger in the painful places. They have no need to rush to praise. They can be slow … drawing out one syllable over tens of seconds … taking their time … waiting.… They knew how to take moans, make them hums, and then turn them into words. They knew how to give voice to pain and how to do it together. 

Thus I’m convinced that when Jesus cried out, “My God, My God, why have you forsaken me?” from the cross (Matthew 27:45–46), he wasn’t making a profound theological statement about the hidden God. Jesus was quoting Psalm 22, the spirituals of his people. He was in pain, and he began to sing. In my sanctified imagination, I see the people at the foot of the cross joining him as we do today in my faith community: slowly at first, one voice, then another, humming, then forming words. It sounds like this:  

Sometimes I feel like a motherless child.  

sometimes I feel like a motherless child.  

sometimes I feel like a motherless child.  

a long way from home…. 

They remind me that if you stay in a spiritual long enough, you’ll hear God, you’ll feel hope. In the depths of depression, I can think of no greater spiritual gift.  

Fr. Richard Rohr, OFM
Odkazy:  

[1] Diana Gruver, Companions in the Darkness: Seven Saints Who Struggled with Depression and Doubt (Downers Grove, IL: InterVarsity Press, 2020), 13. 

[2] Monica A. Coleman, Not Alone: Reflections on Faith and Depression—A 40-Day Devotional (Culver City, CA: Inner Prizes, 2012), 17, 18–19. 


Zde se nacházejí překlady Daily Meditations, jejichž anglické originály se nacházejí na webu CAC. V den jejich vydání je zde nalezneš přeložené strojově pomocí DeepL, zpravidla do druhého dne pak projdou jazykovou úpravou někým z týmu překladatelů :-) Pokud vládneš dobrou angličtinou, přihlas se asi raději přímo u zdroje těchto úvah, tedy na webu CAC. Budeš je pak do své mailové schránky dostávat již k ranní kávě. -mš-