Pro Jamese Finleyho nám terapeutická práce může pomoci důvěřovat v božský hlubinný rozměr našeho života. Představuje model, který nabídl psycholog Carl Rogers (1902-1987):  

Carl Rogers vytvořil něco, čemu se říká "rogersovská triáda". [1] Učil, že existují tři body trojúhelníku, které představují tepající srdce terapeutického vztahu. Prvním bodem trojúhelníku je bezpodmínečný pozitivní ohled. Probíhá takto: Terapeut sedí s pacientem v terapii. Terapeut dává dotyčnému najevo, že bez ohledu na to, co mi o sobě sdělíte, to nesníží můj hluboký respekt k tomu, kým jste jako lidská bytost. Postupně se tak terapeutova hluboká úcta a bezpodmínečný pozitivní vztah k vám může přenést i na vás. Může se začít stávat vaším obnoveným pocitem bezpodmínečné pozitivní úcty k sobě samému. Vnitřně si ho osvojíte. 

Druhým bodem je empatie. Terapeut říká: "Slyším, že říkáte..." a opětuje to takovým způsobem, že víte, že vás slyšel. Když víte, že jste byli vyslyšeni, víte také, že jste byli pochopeni. Zkušenost, že vám někdo rozumí, může prohloubit vaši schopnost slyšet sám sebe, porozumět sám sobě a vcítit se sám do sebe. 

Třetím bodem trojúhelníku je kongruence, která spočívá v tom, že terapeut je k vám vždy upřímný a respektující. Terapeut může říci: "Víte, upřímně řečeno, mám o vás obavy, když takto mluvíte. Opravdu mi dělá starosti, jak na tom jste." To je velmi důležité. A v této soucitné upřímnosti se postupně naučíte být upřímní sami k sobě. Když riskujeme, že se podělíme o to, co nás nejvíc bolí, v přítomnosti někoho, kdo nás nenapadne a neopustí, můžeme se naučit nenapadat a neopouštět sami sebe. Ve spojenectví s klinikem můžete být znovu vychováváni v lásce.  

To, co navrhuji, je následující: Vezmeme-li tři body triády, položíme je naplocho na zem a nakreslíme tři čáry dolů, zjistíme, že každý bod se spojuje s Bohem. 

Klinikova bezpodmínečná pozitivní úcta k vám ztělesňuje propastně nekonečnou pozitivní úctu Boha k vám jako k milovanému. Přítomnost klinického lékaře se pak stává ztělesněným projevem vyvěrajícího pramene této hlubinné dimenze a dává vám najevo, že jste nepřekonatelně vzácní ve všech svých poklesech. Shrneme-li Thomase Mertona, je ve vás něco, co nepodléhá brutalitě vaší vlastní vůle, neboť je to to, co ve vás zcela patří Bohu. [2] 

Pravdou je, že Bůh vás nekonečně miluje a nekonečně dobře ví, kdo jste. S nekonečnou moudrostí vás Bůh s láskou chápe skrz naskrz a navždy. Souznění je pravdivost, soucitně vyjádřená. Můžete být pravdiví sami k sobě. V čem spočívá pravdivost vůči sobě? Je to to, že jsi nekonečně cenný, zlomený člověk. Tato nekonečná láska k vám prostupuje vaši zlomenost skrz naskrz. Je s vámi nevysvětlitelně navždy.  

For James Finley, therapeutic work can help us trust in the divine depth dimension of our lives. He presents a model offered by psychologist Carl Rogers (1902–1987):  

Carl Rogers created something called the “Rogerian triad.” [1] He taught there are three points of a triangle representing the beating heart of the therapeutic relationship. The first point on the triangle is unconditional positive regard. It goes like this: the therapist sits with the patient in therapy. The therapist lets the person know that no matter what you share with me about yourself, it will not diminish my deep respect for who you are as a human being. Little by little, the therapist’s deep respect and unconditional positive regard for you can transfer over to you. It can start becoming your renewed sense of unconditional positive regard for yourself. You internalize it. 

The second point is empathy. The therapist says, “I hear you saying …” and they say it back in such a way that you know they heard you. When you know you’ve been heard, you also know that you’ve been understood. The experience of being understood can deepen your capacity to hear yourself and understand yourself and to have empathy with yourself. 

The third point of the triangle is congruence, which is that the therapist is always honest with you in a respectful way. The therapist might say, “You know, quite honestly, I’m concerned about you when you talk like this. I’m really concerned about where you are.” And in that kind of compassionate honesty, little by little, you learn to be honest with yourself. When we risk sharing what hurts the most in the presence of someone who will not invade us or abandon us, we can learn not to invade or abandon ourselves. In the alliance with the clinician, you can be re-parented in love.  

What I’m suggesting is this: If we take the three points of the triad, lay it flat on the ground, and draw three lines down, we find each point connecting to God. 

The clinician’s unconditional positive regard for you incarnates the abyss-like infinite positive regard of God for you as the beloved. The presence of the clinician then becomes an incarnate manifestation of the welling up of this depth dimension, letting you know that you’re invincibly precious in all your wayward ways. To summarize Thomas Merton, there is something within you that is not subject to the brutalities of your own will, for it is that in you that belongs entirely to God. [2] 

The truth is that God is infinitely in love with you and infinitely aware of who you are. With infinite wisdom, God lovingly understands you through and through forever. Congruence is truthfulness, compassionately stated. You can be truthful with yourself. What is the truthfulness with yourself? It’s that you’re an infinitely precious, broken person. This infinite love for you permeates your brokenness through and through. It’s with you unexplainably forever.