Můžeš se tady setkat s muži, kteří usilují o to být lepšími a více autentickými.
Vytváříme jak reálný tak virtuální prostor pro setkávání.
Začalo to někdy před rokem 2000 hledáním mužské energie, spirituality i chlapské party a setkáváním v malých skupinách. Pokračovalo to inspirací dílem Richarda Rohra a jeho Rituálem pro přechod do zralé dospělosti a pokračuje to dodnes stovkami setkání v malých skupinách, víkendovými akcemi pro muže i pro otce a děti, rituály i celostátními setkáními pro stovky účastníků a mezinárodní spoluprací s hnutím mužů po celém světě.
Pro řadu z nás je podstatné přátelství s Bohem, pro všechny jsou oporou kamarádi, které tu nalezli.
Vítáme tě mezi námi a těšíme se na společné putování.
Pavel Hrdina a Martin Šmídek
Touha po útěše Jako jelen touží po tekoucích potocích, tak má duše touží po tobě, Bože. Tento týden se v Denních rozjímáních zabýváme tématem deprese a duchovního uzdravení. Začínáme úvahou učitele CAC a autora Briana McLarena nad Žalmem 42 a pocitem duchovní opuštěnosti a smutku, který žalmista vyjadřuje: Ukazuje se, že žalmistova žízeň byla posměšně uhašena - nikoli "tekoucími potoky", ale jeho neustálým proudem slaných slz. Stejně jako se jeho slzy vysmívají jeho žízni, tak se mu ostatní vysmívají kvůli jeho duchovní depresi: Neměl by jeho Bůh uspokojovat jeho potřeby? Jejich slova, jak později říká, jsou jako smrtelná rána na jeho těle (Žalm 42,10).
Člověk vnímá hořký kontrast mezi opožděnou přítomností útěchy a neustálou přítomností nenaplnění. Zatím každá dobrá vzpomínka na radostné časy - na ty světlé dny, kdy spolu se svými vrstevníky pociťoval duchovní naplnění - nyní jen zatemňuje jeho dlouhé noci odcizení a bolesti.
Poté následuje refrén:
"Proč" tohoto refrénu - adresovaného jeho vlastní duši - se zrcadlí v jiné, ještě znepokojivější otázce "proč", adresované Bohu: "Proč jsi na mě zapomněl?" (42,9). Všechny tyto otázky zůstávají bez odpovědi: "Kdy?" "Jak dlouho?" "Kde?" "Proč?" Přesto nad modlitbou touhy [a zoufalství] stále vlaje potrhaná vlajka víry a naděje: "Doufám v Boha, neboť ho budu opět chválit." To prosté slovo "opět" - nejasné a neurčité, ale skutečné - se snaží odpovědět na bolestnou otázku "Kdy?". Neodvažuje se tvrdit "brzy"; místo toho skromněji prohlašuje "jednou". McLaren nám radí, abychom si vytvořili prostor pro to, abychom své zoufalé pocity přednesli Bohu: Ptáte se: "Kdy? Jak dlouho?", protože víte - nebo alespoň věříte - nebo alespoň doufáte, že vaše lapání po dechu, lapání po dechu, hladové pocity nenaplněné touhy, opuštěnosti a zmatku nebudou trvat věčně. Pocit klidu a plnosti se dostaví opět, jednoho dne.... Podržte své kdy nebo jak dlouho nebo kde před Bohem. Vytvořte prostor pro to, aby vaše zklamání, frustrace a nenaplnění vyšly z úkrytu a ukázaly se na světle. Nespěchejte, i když budete v pokušení považovat tato období duchovní vyprahlosti a snažení za chybu, za projev selhání, které chcete hodit za hlavu. Místo toho zpomalte a berte tento okamžik jako příležitost k vyjádření a posílení duchovní touhy. Brian McLaren přeloženo DeepL | Longing for Consolation
As a deer longs for flowing streams, so my soul longs for you, O God. This week, the Daily Meditations explore the topic of depression and spiritual healing. We begin with CAC teacher and author Brian McLaren’s reflection on Psalm 42 and the sense of spiritual abandonment and grief that the psalmist expresses: The psalmist’s thirst, it turns out, has been mockingly quenched—not with “flowing streams,” but with his constant flow of salty tears. Just as his tears mock his thirst, so others mock him for his spiritual depression: Shouldn’t his God be meeting his needs? Their words, he says later, are like a mortal wound to his body (Psalm 42:10).
One senses the bitter contrast between the delayed presence of comfort and the constant presence of unfulfillment. Meanwhile, each good memory of joyful times—those bright days when he felt spiritual fulfillment together with his peers—now only darkens his long nights of alienation and pain.
Then comes the refrain:
The “why” of this refrain—addressed to his own soul—is mirrored by another even more disturbing “why” question, addressed to God: “Why have you forgotten me?” (42:9). All these questions go unanswered: “When?” “How long?” “Where?” “Why?” Yet above the prayer of aspiration [and desperation] a tattered flag of faith and hope still flies: “Hope in God; for I shall again praise him.” That simple word “again”—vague and undefined, but real—seeks to answer the painful question “When?” It doesn’t dare claim “soon”; instead, it more modestly claims “someday.” McLaren counsels us to create room to bring our desperate feelings before God: You ask, “When? How long?” because you know—or at least you believe—or at least you hope—that your panting, gasping, famished feelings of unfulfilled longing, abandonment, and confusion won’t go on forever. A sense of peace and fullness will come again, someday…. Hold your when or how long or where before God. Make space for your disappointment, frustration, and unfulfillment to come out of hiding and present themselves in the light. Don’t rush, even though you’ll be tempted to see these times of spiritual dryness and aspiration as a mistake, a sign of failure you want to put behind you. Instead, slow down and hold this moment as an opportunity to express and strengthen spiritual desire. Brian McLaren |
Brian D. McLaren, Naked Spirituality: A Life with God in 12 Simple Words (San Francisco, CA: HarperOne, 2011), 151–152, 155.