Richard Rohr objasňuje, jak jsou zlo, hřích a spása společnou skutečností: 

V průběhu let je mi stále jasnější, že jsme zmateni ohledně povahy zla. Zdá se, že nerozumíme tomu, co je zlo, jak funguje a co můžeme osobně nebo kolektivně udělat, abychom snížili jeho moc nad námi a jeho dopad na náš svět. Těmto otázkám se skutečně musíme postavit, i když je těžké a nepříjemné o nich přemýšlet. Systémy naší planety udržující život se rozpadají. Po celém světě se objevuje autoritářství. Je zřejmé, že zlo je v plném proudu, ale co s tím můžeme dělat?  

Nepředstírám, že znám odpovědi na tak velkou otázku, ale co mohu nabídnout, je moudrost křesťanské tradice. Prvních tisíc let katolického křesťanství se předpokládalo, že existují tři zdroje zla: svět, tělo a ďábel. [DM Team: Tento týden se zaměříme na první z těchto zdrojů, svět neboli "systém". Richardovy myšlenky o těle a ďáblu si můžete přečíst na zde.]  

V průběhu staletí jsme si velmi zvykli ztotožňovat zlo s individuálními "hříchy" a ztratili jsme smysl pro jeho kolektivní povahu. Slovo "hřích" často slouží jako nálepka používaná pro různá kulturní tabu a očekávání, často související s kodexy čistoty. To se zdá být velmi odlišné od skutečného zla, které ničí svět! Samozřejmě, že morální rozvoj a kontrola impulzů jsou důležitými individuálními disciplínami, ale spojování osobního hříchu se zdrojem zla je strašlivým nedorozuměním, které vedlo k tragickým důsledkům. Možná, že tolik z nás přestalo používat slovo "hřích", protože jsme ho umístili do našich vlastních malých kulturních kategorií, aniž bychom si uvědomovali skutečnou jemnost, hloubku a důležitost mnohem záludnějšího pojmu. 

Když jsou drobné, snadno odpustitelné prohřešky označovány za "hříchy" a ztotožňovány se zlem, blažíme tím velmi reálný pojem zla a odvádíme pozornost od skutečné věci. Než se zlo stane osobním a zahanbujícím, je často kulturně odsouhlaseno, obdivováno a považováno za nezbytné. Již apoštol Pavel měl prozíravého génia, který to rozpoznal, a věřím, že učil, že hřích i spása jsou především společenskou a sociální skutečností. Toto poznání by vlastně mohlo a mělo být uznáno jako jeden z jeho hlavních přínosů dějinám. Věřím, že ještě bude. 

Tento zásadní bod nám do značné míry unikl, a tak jsme se ocitli v těsném sevření obludného sociálního zla v křesťanských národech, a to až do moderní doby. Proto jsme také přišli o výhodu korporativního pojetí spásy, které dalece přesahovalo individuální hodnost či nehodnost kohokoli. 

Všichni jsme vinni hříchem toho druhého, nejen svým vlastním. 

Všichni jsme dobří s dobrotou toho druhého, a nejen s tou svou.  

Můj život není jen o "mně". 

Richard Rohr clarifies how evil, sin, and salvation are collective realities: 

Over the years, it has become increasingly clear to me that we are confused about the nature of evil. We don’t seem to understand what evil is, how it operates, or what we can do personally or collectively to reduce its power over us and its impact on our world. We really must face these questions, even though they are difficult and unpleasant to think about. Our planet’s life-sustaining systems are disintegrating. Authoritarianism is emerging all over the world. Evil is clearly at work, but what can we do about it? 

I do not pretend to have the answers to such a big question, but what I can offer is the wisdom of the Christian tradition. For the first thousand years of Catholic Christianity, it was assumed that there were three sources of evil: the world, the flesh, and the devil. [DM Team: This week we focus on the first of these sources, the world or “system.” To read Richard’s thoughts on the flesh and the devil, see here.]  

Over centuries, we became very used to equating evil with individual “sins” and we lost a sense of its collective nature. The word “sin” often serves as a label applied to various cultural taboos and expectations, frequently having to do with purity codes. That seems very different from the real evils destroying the world! Of course, moral development and impulse control are important individual disciplines, but the conflation of personal sin with the source of evil is a terrible misunderstanding which has led to tragic consequences. Perhaps so many of us stopped using the word “sin” because we located it inside of our own small, cultural categories, with little awareness of the true subtlety, depth, and importance of the much more devious concept. 

When small, easily forgivable transgressions are labeled “sins” and equated with evil, we trivialize the very real notion of evil and divert our attention from the real thing. Before it becomes personal and shameable, evil is often culturally agreed upon, admired, and deemed necessary. The apostle Paul already had the prescient genius to recognize this, and I believe he taught that both sin and salvation are, first of all, corporate and social realities. In fact, this recognition could and should be acknowledged as one of his major contributions to history. I believe it still will be. 

We largely missed that essential point, and thus found ourselves in the tight grip of monstrous social evils in Christian nations, all the way down to the modern era. Therefore, we also lost out on the benefit of a corporate notion of salvation that far exceeded anyone’s individual worthiness or unworthiness. 

We are all guilty with one another’s sin and not just our own. 

We are all good with one another’s goodness and not just our own.  

My life is not just about “me.”