Richard Rohr si uvědomuje, jak bolestivá může být transformace, a připomíná nám, abychom měli trpělivost sami se sebou i s procesem: 

Slovo změna obvykle označuje nové začátky. Tajemství proměny se však častěji neodehrává, když něco nového začíná, ale když se něco starého rozpadá. Bolest a chaos, když se něco starého rozpadá, vybízejí duši k naslouchání na hlubší úrovni a někdy ji nutí jít na nové místo. Většina z nás by se na nová místa nikdy nevydala jiným způsobem. Mystici používají k popisu tohoto chaosu mnoho slov: oheň, temná noc, smrt, prázdnota, opuštění, zkouška, Zlý. Ať už se tomu říká jakkoli, není to dobrý pocit a není to pocit Boha. 

Obvykle uděláme všechno, aby se stará věc nerozpadla, přesto právě v této chvíli potřebujeme trpělivost a vedení a svobodu nechat se unášet namísto utahování kontrol a jistot. Možná právě tento jev popisuje Ježíš, když říká: "K životu vede úzká brána a těžká cesta a jen málokdo ji najde" (Mt 7,14). Ne náhodou se o této úzké bráně a těžké cestě zmiňuje hned poté, co učí o zlatém pravidle. Ví, jak moc je potřeba "nechat jít", abychom "jednali s druhými tak, jak bychom chtěli, aby oni jednali s námi" (Mt 7,12). 

Duchovní proměna vždy zahrnuje nepříjemnou změnu orientace. Buď může lidem pomoci najít nový smysl života, nebo může způsobit, že se lidé uzavřou do sebe a pomalu zahořknou. Rozdíl je dán právě kvalitou našeho vnitřního života, naší praxe a naší spirituality. Ke změnám dochází, ale transformace je vždy procesem odpoutávání se a nějakou dobu žití v matoucím, stinném, přechodném prostoru. Nakonec jsme vyplivnuti na nový a nečekaný břeh. Můžeme pochopit, proč je Jonáš v břiše velryby tak důležitou postavou pro židy, křesťany i muslimy. 

V okamžicích nejistoty a krize měli bychom a musíme opravdu nepomáhají. Jen zvyšují stud, vinu, tlak a pravděpodobnost návratu k nezdravým vzorcům. Jsou to hluboká ano, která nás přenesou na druhou stranu. Jsou to ty hlubší hodnoty, které silně podporujeme - jako je rovnost a důstojnost pro všechny, které nám umožňují přečkat to. Nebo je to někdo, komu naprosto věříme a komu se zavazujeme. Jednoduše řečeno, láska vítězí nad pocitem viny kdykoli. 

Je smutné, že se spokojujeme s krátkodobou účinností zahanbení a uzavření lidí, místo abychom se spokojovali s dlouhodobým životním přínosem skutečné proměny. Pak jsme ale kulturou produktivity a efektivity, která není strašně trpělivá nebo dokonce otevřená růstu. Bůh je zjevně mnohem trpělivější - a nakonec i mnohem účinnější - a trpělivě podporuje naši vnitřní proměnu ve všech životních proměnách.  

Richard Rohr honors how painful transformation can be and reminds us to be patient with ourselves and the process: 

The word change normally refers to new beginnings. But the mystery of transformation more often happens not when something new begins, but when something old falls apart. The pain and chaos of something old falling apart invite the soul to listen at a deeper level, and sometimes force the soul to go to a new place. Most of us would never go to new places in any other way. The mystics use many words to describe this chaos: fire, dark night, death, emptiness, abandonment, trial, the Evil One. Whatever it is called, it does not feel good, and it does not feel like God. 

We will normally do anything to keep the old thing from falling apart, yet this is when we need patience and guidance, and the freedom to let go instead of tightening our controls and certitudes. Perhaps Jesus is describing just this phenomenon when he says, “It is a narrow gate and a hard road that leads to life, and only a few find it” (Matthew 7:14). Not accidentally, he mentions this narrow gate and hard road right after teaching the Golden Rule. He knows how much “letting go” it takes to “treat others as you would like them to treat you” (Matthew 7:12). 

Spiritual transformation always includes a disconcerting reorientation. It can either help people to find new meaning or it can cause people to close down and slowly turn bitter. The difference is determined precisely by the quality of our inner life, our practices, and our spirituality. Change happens, but transformation is always a process of letting go, and living in the confusing, shadowy, transitional space for a while. Eventually, we are spit up on a new and unexpected shore. We can see why Jonah in the belly of the whale is such an important figure for Jews, Christians, and Muslims. 

In moments of insecurity and crisis, shoulds and oughts don’t really help. They just increase the shame, guilt, pressure, and likelihood of backsliding into unhealthy patterns. It’s the deep yeses that carry us through to the other side. It’s those deeper values we strongly support—such as equality and dignity for all—that allow us to wait it out. Or it’s someone in whom we absolutely believe and to whom we commit. In plain language, love wins out over guilt any day. 

It is sad that we settle for the short-term effectiveness of shaming people and shutting them down, instead of the long-term life benefits of true transformation. But then, we are a culture of productivity and efficiency, not terribly patient or even open to growth. God is clearly much more patient—and, finally, much more effective, patiently supporting our inner transformation through all of life’s transitions.