Benediktinka a keltoložka Esther de Waalová nachází v Písmu inspiraci, jak zvládat životní změny: 

Pokud budeme vnímat život jako sled prahů, které je třeba překročit, připomíná nám to cesty izraelského lidu pouští a my pak nacházíme symboly a obrazy, které můžeme aplikovat na vlastní zkušenost. Samotná slova přechod a exodus nesou plnost významu jako cesta z otroctví do svobody. Je důležité si uvědomit, že pesach byl každoročním rituálem, aby se jeho památka udržovala při životě a cyklus se prožíval znovu a znovu....  

Žalmy jsou písněmi o cestě lidí, kteří tento přechod uskutečnili. Znovu a znovu zvedali k Bohu pěst a hněvivě na něj křičeli..... Jsou to písně lidí, kteří se vzdalovali ze známé situace do neznáma, a často se zlobili na Boha, který všechny ty jistoty odstranil a místo toho se zdálo, že je vede po zdánlivě nejisté cestě. Neposedávali dlouho u mírně tekoucích potoků ani se nezdržovali na svěžích loukách....  

V evangeliích sledujeme Krista, který tím, že odmítá jistoty, ukazuje, co může znamenat svoboda. Sledujeme způsob, jakým vstupuje do lidských životů a rozpouští existující situaci, ať už je jakákoli. Pravděpodobnost byla taková, že stav sliboval jistotu, bezpečí, ale nyní Kristus vyzývá lidi, aby opustili své sítě nebo opustili pěkný bezpečný stánek a následovali ho. Říká Petrovi, Jakubovi a Janovi: "Pojďte!" a Matoušovi: "Vstaňte, hýbejte se, choďte, pojďte se mnou!". Náš Bůh je Bůh, který se pohybuje, a zve nás, abychom se pohybovali s ním. [Bůh] nás chce odtrhnout od všeho, co by nás mohlo držet příliš pevně: od naší kariéry, rodinného systému, vydělávání peněz. Musíme být připraveni se odpojit. Přijde čas, kdy věci, které byly v minulosti nepochybně dobré a správné, musíme nechat za sebou, protože vždy hrozí nebezpečí, že by nám mohly bránit v pohybu vpřed a ve spojení s tím jediným potřebným, se samotným Kristem.  

De Waal se s námi podělí o to, jak bychom mohli zvládnout odpor, který pociťujeme, když stojíme na prahu něčeho neznámého:  

Jistěže existuje ztráta a je správné truchlit a nepředstírat opak. Nejistota činí jistotu přitažlivou a právě v takových chvílích chci Boha zapřáhnout do svého preferovaného schématu věcí, protože být tak zranitelný je riskantní. Právě tato zranitelnost však žádá důvěru a naději v Boží plány, nikoliv mé. Proto se snažím učit pokaždé, když jsem vyzván, abych šel kupředu, svobodně předat minulost, nechat ji za sebou a jít dál s rukama otevřenýma a připravenýma na nové.  

Benedictine and Celtic scholar Esther de Waal finds inspiration to manage life’s transitions in the Scriptures: 

If we are going to see life as a succession of thresholds to be crossed, we are reminded of the journeys of the people of Israel in the desert, and we then find symbols and images that we can apply to our own experience. The very words passover and exodus carry a fullness of meaning as a journey from bondage into freedom. It is important to remember that the Passover was a yearly ritual, so that its memory was kept alive and the cycle lived through time and time again….  

The psalms are the journey songs of the people who made that passage. Time and again they raised a fist to God and shouted angrily at him…. They are the songs of a people who were moving away from a known situation into the unknown, and they were often angry with a God who removed all those certainties, who instead seemed to be leading them along an apparently precarious path. They did not sit down for long beside gently flowing streams or linger in lush meadows….  

In the Gospels we watch a Christ who, in dismissing certainties, shows us what freedom might mean. We watch the way in which he enters into people’s lives and dissolves an existing situation, whatever it might be. The likelihood was that the condition had promised security, safety, but now Christ challenges the people to leave their nets, or to leave a nice safe booth, and follow him. He says to Peter, James, and John, “Come,” and to Matthew, “Stand up, move, walk, come with me.” Our God is a God who moves and he invites us to move with him. [God] wants to pry us away from anything that might hold us too securely: our careers, our family systems, our money making. We must be ready to disconnect. There comes a time when the things that were undoubtedly good and right in the past must be left behind, for there is always the danger that they might hinder us from moving forward and connecting with the one necessary thing, Christ himself.  

De Waal shares how we might navigate the resistance we feel as we stand on the threshold of something unknown:  

Of course there is loss and it is right to grieve and not to pretend otherwise. Insecurity makes certitude attractive, and it is in times like these that I want to harness God to my preferred scheme of things, for it is risky to be so vulnerable. Yet it is this vulnerability that asks for trust and hope in God’s plans, not mine. So I try to learn each time that I am called upon to move forward to hand over the past freely, putting it behind me, and moving on with hands open and ready for the new.