Richard Rohr vyzývá, abychom se v kontemplativní modlitbě naučili "umění odstupu". Zdůrazňuje, že při takové modlitbě nepopíráme své pocity, ale jednoduše se vzdáváme jejich ultimativnosti:  

Potřebujeme formy modlitby, které nás osvobodí od fixace na vlastní vědomé myšlenky a pocity a od ztotožnění se s nimi, jako bychom byli svým myšlením. Kdo jsme předtím, než máme své myšlenky a pocity? To je naše nahé bytí. Musíme se naučit být duchovně prázdní, nebo jak říká Ježíš ve svém prvním blahoslavenství: "Jak blahoslavení chudí v duchu" (Mt 5,3). Jsme-li naplněni sami sebou, není v nás místo pro druhého a už vůbec ne pro Boha. Potřebujeme kontemplativní modlitbu, v níž jednoduše opustíme své neustále se měnící potřeby ega, aby se nás mohlo ujmout něco Věčného.  

Může to znít jednoduše, ale není to snadné! Protože jsme ztratili umění odpoutat se, téměř úplně jsme se ztotožnili s proudem svého vědomí a se svými pocity. Nechápejte mě špatně; neříkám, že bychom měli své pocity potlačovat nebo popírat. Vyzývám nás, abychom je pojmenovali a pozorovali, ale abychom s nimi přímo nebojovali, neztotožňovali se s nimi a neupínali se na ně. Pokud se nenaučíme své pocity pustit, nemáme své pocity, ale naše pocity mají nás.  

Můžeme se ptát: "Co to má společného s Bohem? Myslel jsem, že modlitba má být rozhovor s Bohem nebo hledání Boha. Zdá se, že tohle říká, že modlitba je o tom, že se mám vytratit z cesty." To je přesně to, co říkám. Jak říká Jan Křtitel: "Musím se zmenšovat, aby on mohl růst" (Jan 3,30). [1] 

Každému z nás pohodlných lidí zní odpoutání jako prohra, ale ve skutečnosti jde o přístup k hlubšímu, širšímu smyslu sebe sama, které je již celé, již spokojené, již naplněné životem v hojnosti. To je ta část nás, která vždy milovala Boha a vždy mu říkala "ano". Je to ta část nás, která je Láska, a vše, co musíme udělat, je pustit se a propadnout se do ní. Je to už tam. Jakmile posuneme svou identitu na tuto úroveň hluboké vnitřní spokojenosti a soucitu, uvědomíme si, že čerpáme ze Života, který je větší než náš vlastní a z hlubší Hojnosti. Jakmile se to naučíme, proč bychom se ještě někdy spokojovali s nějakým modelem nedostatku pro život? [2]  

Bůh je již přítomen. Boží Duch v nás přebývá. Nemůžeme hledat to, co už máme. Nemůžeme Boha přemlouvat, aby přišel "k nám", delšími a naléhavějšími modlitbami. Jediné, co můžeme udělat, je stát se tiššími, menšími a méně naplněnými vlastním já a neustálým přívalem myšlenek a pocitů. Pak bude Bůh zřejmý v samotném teď a v prostotě věcí. Shrnuto a podtrženo: nikdy tam nemůžeme dojít, můžeme tam pouze být. [3] 

Richard Rohr calls for contemplative prayer to teach us the “art of detachment.” He stresses that in such prayer we don’t deny our feelings, but simply let go of their ultimacy:  

We need forms of prayer that free us from fixating on our own conscious thoughts and feelings and from identifying with them, as if we are our thinking. Who are we before we have our thoughts and feelings? That is our naked being. We have to learn to be spiritually empty, or, as Jesus says in his first beatitude, “How blessed are the poor in spirit” (Matthew 5:3). If we are filled with ourselves, there is no room for another, and certainly not for God. We need contemplative prayer, in which we simply let go of our constantly changing ego needs, so Something Eternal can take over.  

This may sound simple, but it’s not easy! Because we’ve lost the art of detachment, we’ve become almost fully identified with our stream of consciousness and our feelings. Don’t misunderstand me; I’m not saying we should repress or deny our feelings. I’m challenging us to name them and observe them, but not to directly fight them, identify with them, or attach to them. Unless we learn to let go of our feelings, we don’t have our feelings; our feelings have us.  

We might ask: “What does this have to do with God? I thought prayer was supposed to be talking to God or searching for God. This seems to be saying prayer is about getting myself out of the way.” That is exactly what I am saying. As John the Baptist put it, “I must grow smaller so he can grow greater” (John 3:30). [1] 

To any of us comfortable people, detachment sounds like losing, but it is actually about accessing a deeper, broader sense of the self, which is already whole, already content, already filled with abundant life. This is the part of us that has always loved God and has always said “yes” to God. It’s the part of us that is Love, and all we have to do is let go and fall into it. It’s already there. Once we move our identity to that level of deep inner contentment and compassion, we realize that we’re drawing upon a Life that is larger than our own and from a deeper Abundance. Once we learn to do that, why would we ever again settle for some scarcity model for life? [2]  

God is already present. God’s Spirit is dwelling within us. We cannot search for what we already have. We cannot talk God into coming “to” us by longer and more urgent prayers. All we can do is become quieter, smaller, and less filled with our own self and our constant flurry of ideas and feelings. Then God will be obvious in the very now of things, and in the simplicity of things. To sum it all up, we can never get there, we can only be there. [3]