Ať už se nacházíme v jakémkoli stavu, v síle či slabosti, v radosti či smutku, ať už se cítíme připoutáni k čemukoli, musíme se toho zříci. - Meister Eckhart, kázání na Lukáš 1,57  

Podle učitele CAC Jamese Finleyho nám praktikování kontemplativního odstupu pomáhá rozpoznat, že naše pocity, jakkoli jsou skutečné, nakonec neurčují, kým jsme. Na základě své práce psychoterapeuta a duchovního vůdce nabízí Finley jemný způsob, jak tomuto učení porozumět:  

Nepřipoutávejte se. Pokud prožíváte smutek a naprostou ztrátu, nepřipoutávejte se k prožívání sebe sama ve chvílích naprosté ztráty. Spíše se od své ztráty odpoutejte. Je skutečná - ale vězte, že ztráta nemá právo pojmenovat, kdo jste, neboť pouze nekonečná štědrost Boha, který se vám dává právě v tomto okamžiku, má právo pojmenovat, kdo jste. Ztráta je tedy skutečná. Prociťte ji, je skutečná. Ale nepodléhejte jejímu nároku, aby vás unesla, jako by smutek, který prožíváte, měl autoritu pojmenovat, kdo jste a co je pro vás možné. Protože tuto autoritu má pouze nekonečná Boží láska. 

Podobně, pokud jste v okamžiku radosti, například skutečné radosti z něčeho, radujte se, ale buďte od své radosti odpoutáni. Protože radost je konečná, radost je pomíjivá, radost pomíjí. Užívejte si ji, ale uvědomte si, že ve srovnání s věčnou radostí - "radostí, kterou smrt nemá moc zničit" - je tato radost, kterou prožíváte, pomíjivá. Nenechte se kvůli své radosti unést. Buďte od radosti odpoutáni. 

Finley nabízí moudrost, kterou se naučil od Thomase Mertona (1915-1968), který byl jeho novicmistrem v době, kdy byl Finley mladým mnichem: 

Často, když jsem chodil za Thomasem Mertonem na duchovní vedení, ptal se mě: "Jak to jde?" 

A já odpovídal: "Jde mi to dobře!" 

A on řekl: "Moc si z toho nedělej, bude to ještě horší." 

A jindy jsem tam šel kvůli něčemu opravdu skleslý. A on řekl: "Nedělej si z toho těžkou hlavu, zlepší se to." 

Je to na vlnách, je to na vlnách, je to na vlnách. Ale co je to ta nekonečná láska, která neochvějně prostupuje kolísavými cestami našeho srdce? A jak si můžeme vyhradit toto vnitřní jádro, které je v nás a ke kterému koneční lidé nemají přístup, protože zcela patří Bohu?  

Měli bychom se od toho odpoutat i tím, že si budeme vědomi své neschopnosti to praktikovat, protože jsme jen lidská bytost. Víme, že když jsme na dně, jsme opravdu na dně. A když jsme radostní, jsme radostní. Musíme si tedy dávat velký pozor, abychom se nepřipoutali k cíli stát se odpoutanými!" 

Musíme se zhluboka nadechnout a nechat se unášet vlnami vývoje sebe sama.  

In whatever state we may find ourselves, whether in strength or in weakness, in joy or in sorrow, to whatever we may feel attached, we must renounce it. —Meister Eckhart, sermon on Luke 1:57  

For CAC teacher James Finley, practicing contemplative detachment helps us recognize that our feelings, real as they are, do not ultimately determine who we are. From his work as a psychotherapist and spiritual director, Finley offers a gentle way of understanding this teaching:  

Do not become attached. If you’re in sorrow and utter loss, don’t become attached to the experience of yourself in moments of utter loss. Rather, be detached from your loss. It’s real—but know that the loss doesn’t have the authority to name who you are, for only the infinite generosity of God giving itself to you in this very moment has the authority to name who you are. So, the loss is real. Feel it; it’s real. But don’t yield to its claim to carry you off, as if the sorrow that you’re in has the authority to name who you are and what’s possible for you. Because only the infinite love of God has the authority. 

Likewise, if you’re in a moment of joy, like real joy over something, be joyful, but be detached from your joy. Because the joy is finite, the joy is ephemeral, the joy is passing away. Enjoy it but realize that compared to the eternal joy—“the joy that death does not have the power to destroy”—this joy that you’re experiencing is fleeting. Don’t get hung up over your joy. Be detached from joy. 

Finley offers wisdom he learned from Thomas Merton (1915–1968), who was his novice master when Finley was a young monk: 

Often, when I’d go in to see Thomas Merton for spiritual direction, he’d say, “How’s it going?” 

And I’d say, “I’m doing well!” 

And he’d say, “Don’t make much of it; it’ll get worse.” 

And other times I would go in really down about something. And he’d say, “Don’t make much of it; it’ll get better.” 

It ebbs and flows, it ebbs and flows. But what is the infinite love that unwaveringly permeates the wavering ways of our heart? And how can we reserve this inner core place within ourself that cannot be accessed by the finite because it belongs completely to God?  

By the way, we should even be detached from that by also being aware of our inability to practice that, because we’re just a human being. We know that when we’re down, we’re really down. And when we’re joyful, we’re joyful. So we have to be very careful not to become attached to the goal of becoming detached! 

We have to take a deep breath, and roll with the waves of the unfoldings of ourselves.