Máme se věčně potápět od odpoutání se k odevzdání se Bohu. -Matthew Fox, Meditace s Meisterem Eckhartem 

Pouštní otcové a matky chápali odpoutání jako praxi odpoutání se od všeho, co nás odvádí od Boha. Laura Swanová vysvětluje: 

Pouštní asketové, toužící po úplném sjednocení s Bohem, se snažili odstranit všechny překážky, které prohlubování tohoto vztahu bránily. Mezi překážky patřily neužitečné postoje a motivy, myšlenky, které brzdily jejich snahu o Boha, a citové vazby, které komplikovaly jejich vnitřní cestu.  

Vztahy pouštních asketů byly nevlastenecké: Starali se o druhé a zároveň jim ponechávali svobodu. Starost o pověst byla zavržena. Pocity uznávali a naslouchali jejich moudrosti, ale podřizovali je disciplíně cíle srdce hledat Boha. Pouštní asketové se snažili [ukáznit] neuspořádané vášně, které je odváděly od prohlubování vztahu s Bohem, a aktivně pěstovat horoucí lásku k Bohu.  

Ačkoli cesta začínala odevzdáním majetku, pouštní asketové chápali, že to, co je vlastnilo, je větší než součet vlastněných statků. Vše, co vlastnili [kurzíva doplněna], vše, co vlastnilo jejich mysl a srdce, jejich připoutanosti a nutkání, musí být uzdraveno a smířeno. Pouštní asketové tento proces směřování k vnitřní svobodě nazývali odpoutání. Odpoutání umožňuje větší přímou zkušenost s Boží přítomností, protože hledající je připoután k méně rušivým vlivům.  

Pouštní asketové chápali, že pěstování vnitřní svobody je pro prohloubení jejich zkušenosti s Bohem životně důležité. Jak prohlubovali svou vnitřní svobodu, všechny aspekty jejich falešného já [byly] odstraněny a objevilo se jasnější pochopení jejich pravého já . Právě toto pravé já hluboce přebývá s Bohem. V hojné prostotě svého pravého já prožíváme nejhlubší radost. 

V hojné prostotě svého pravého já prožíváme nejhlubší radost.

Swan zkoumá cíl "apatheia" (bdělost či vyrovnanost) v učení pouštních mystiků:    

Apatheia je zralá všímavost, uzemněná citlivost a pozorné vnímání svého vnitřního světa i světa, do něhož člověk putuje. Silné emoce, jako je hněv, strach nebo úzkost, neovládaly a neřídily vnitřní svět askety - byly disciplinované, aby sloužily vnitřní cestě, a ne ji narušovaly.  

Apatheia je čistota srdce. Ammy [pouštní matky] nás učí záměrně se zbavovat všeho, co nám brání v cílevědomém hledání Boha: pocitů a myšlenek, které nás svazují, chutí a závislostí, které snižují náš pocit hodnoty, a připoutanosti k vlastnímu perfekcionismu. Apateia je živena prostotou založenou na hojnosti duše. Tato prostota je v rovnováze a harmonii s lidským společenstvím a stvořeným světem. Abychom mohli pěstovat apateiu, musíme mít nezatíženou mysl a srdce a nadále být bdělí a ostražití vůči těm "prosakujícím hranicím", kde můžeme být pod záminkou "dobra" svedeni z jednoduchosti do složitosti."  

We are to sink eternally from letting go to letting go into God. —Matthew Fox, Meditations with Meister Eckhart 

The Desert Fathers and Mothers understood detachment as the practice of letting go of everything that draws us away from God. Laura Swan explains:  

Yearning for complete union with God, desert ascetics sought to remove all obstacles to the deepening of this relationship. Obstacles included unhelpful attitudes and motives, thoughts that stalled their pursuit of God, and emotional ties that complicated their inner journeys.  

The desert ascetics’ relationships were non-possessive: They cared for others while leaving them free. Concern for reputation was discarded. Feelings were acknowledged and listened to for their wisdom but were subjected to the discipline of the heart’s goal to seek God. The desert ascetics sought to [discipline] disordered passions that distracted them from their deepening relationship with God and actively to cultivate a burning love for God.  

Although the journey began with giving away possessions, desert ascetics understood that what possessed them was greater than the sum of goods owned. All that owned them [italics added], all that possessed their minds and hearts, their attachments and compulsions, must be healed and reconciled. Desert ascetics called this process of moving toward inner freedom detachment. Detachment allows for greater direct experience of the Divine Presence as the seeker is attached to fewer distractions.  

Desert ascetics understood that the cultivation of inner freedom was vital to the deepening of their experience of God. As they deepened their interior freedom, all aspects of their false self [were] removed and a clearer understanding of their truest self emerged. It is this true self that dwells deeply with God. In the abundant simplicity of our true self, we experience deepest joy. 

Swan explores the goal of “apatheia” (mindfulness or equanimity) in the teachings of the desert mystics:    

Apatheia is a mature mindfulness, a grounded sensitivity, and a keen attention to one’s inner world as well as to the world in which one has journeyed. Strong emotions such as anger, fear, or anxiety did not dominate or control the ascetic’s inner world—they were disciplined to serve the inner journey rather than disrupt it.  

Apatheia is purity of heart. The ammas [desert mothers] teach us to intentionally let go of all that keeps us from the single-minded pursuit of God: feelings and thoughts that bind us, cravings and addictions that diminish our sense of worth, and attachments to self-imposed perfectionism. Apatheia is nourished by simplicity grounded in abundance of the soul. This simplicity is in balance and harmony with the human community and the created world. To cultivate apatheia, we must be uncluttered in mind and heart and continue to be watchful and vigilant about those “seeping boundaries” where we can be deceived out of simplicity and into complexity under the guise of a “good.”