Proto bude země truchlit. Oz 4,3 

Ekolog a pastor Andi Lloyd píše o chápání hebrejských proroků, že sama země truchlí se svým lidem:  

V hebrejské Bibli je truchlení rozsáhlou praxí. Lidé samozřejmě truchlí, ale truchlí i země, pastviny a hluboké prameny. Dokonce i brány a hradby naříkají. Hebrejské sloveso abal, přeložené zde [v Ozeáši] jako "truchlit", nese také význam "vyschnout, uschnout". Tam, kde si vdova může sypat popel na hlavu, země, pastviny a prameny truchlí tím, že usychají a vysychají - to vše jsou způsoby, jak nahlas vyslovit pravdu o vnitřním zármutku.  

V tom spočívá síla nářku: vyslovit pravdu, že není všechno v pořádku. Walter Brueggemann píše, že nahlas vyslovený zármutek je "protikladem popírání". [1] Lamentace je prorocká řeč. Vydává věrné svědectví o všem, co není v pořádku se světem, a o všem, co není v pořádku s námi samými. Brát nářek země vážně znamená ptát se po jejím zármutku - ptát se, jakou pravdu říkal zármutek země lidem v Ozeášově době a jakou pravdu by mohl říkat nám dnes...

Nářek země hovoří o základní ekologické pravdě: když se jedna část stvoření pokazí, trpí celek. Smutek země nad tím, co lidé způsobili, poukazuje na základní skutečnost našeho vzájemného propojení. Možná právě omezenost našich těl způsobuje, že je tak snadné přehlédnout pravdu o naší propojenosti. Zdá se, že jsme tak odděleni, tak jednotní, ale nejsme. 

Lloyd popisuje naši propojenost s Bohem, mezi sebou navzájem a se zemí, na které žijeme:  

Naše životy jsou drženy, propojeny, jeden s druhým a všichni s Bohem: jsme svázáni do krásné, pestrobarevné, domácí tkaniny. Tato tkanina je ekologickou pravdou: popisuje hluboce propojený a vzájemně závislý svět, který jsem poznal jako ekolog. A tato tkanina je teologickou pravdou, která odráží svět, jak jej Bůh stvořil - vztahový svět, propojený svět, vzájemně závislý svět.  

Truchlení země vypovídá zároveň o vizi světa, jaký by měl být - o této krásné tkanině - a o pravdě o světě, jaký je: příliš mnoho nespravedlnosti a příliš málo lásky třepí vlákna, která nás všechny drží. Země cítí, jak se tato vlákna třepí. Země truchlí nad těmito roztřepenými vlákny. Země truchlí.  

Dnes, stejně jako tehdy, je tkanina, která spojuje celé stvoření, silně potrhaná: potrhaná rozmanitými nespravedlnostmi způsobenými a udržovanými vykořisťovatelskými systémy, v nichž žijeme, potrhaná ideologiemi nedostatku, které nás učí milovat příliš úzce a příliš málo. Truchlit znamená říkat tuto pravdu lžím, které podporují popírání, na němž závisí status quo...

Truchlením společně, v opravdové solidaritě, pojmenováváme pravdu o tom, co je špatně. A tím to začínáme napravovat. 

Therefore the land shall mourn. —Hosea 4:3 

Ecologist and pastor Andi Lloyd writes of the Hebrew prophets’ understanding that the land itself grieves with its people:  

In the Hebrew Bible, mourning is an expansive practice. The people mourn, of course, but so do the land, the pastures, and the deep springs. Even gates and walls lament. The Hebrew verb abal, translated here [in Hosea] as “mourn,” also carries the meaning “to dry up, to wither.” Where a widow might put ashes on her head, the land and pastures and springs mourn by withering and drying up—all ways of speaking aloud the truth of inward grief.  

Therein lies the power of lament: to speak the truth that all is not well. Walter Brueggemann writes that grief, spoken aloud, is “the counter to denial.” [1] Lament is prophetic speech. It bears faithful witness to all that is not right with the world and to all that is not right with ourselves. To take the land’s mourning seriously is to ask about its grief—to wonder what truth the land’s grief spoke to the people in Hosea’s day and what truth it might speak to us now.… 

The land’s lament speaks a foundational ecological truth: when one part of creation goes awry, the whole suffers. The land’s grief at what the people have done points to the fundamental reality of our interconnection. Perhaps it is the boundedness of our bodies that makes it so easy to overlook the truth of our connectedness. We appear so discrete, so unitary, but we are not. 

Lloyd describes our interconnectedness with God, each other, and the earth on which we dwell:  

Our lives are held, connected, one to the other and all to God: we are bound up in a beautiful, multicolored, homespun fabric. That fabric is an ecological truth: it describes the deeply interconnected and interdependent world that I came to know as an ecologist. And that fabric is a theological truth, reflecting the world as God made it to be—a relational world, a connected world, an interdependent world.  

The land’s mourning speaks simultaneously of a vision of the world as it ought to be—that beautiful fabric—and the truth of the world as it is: too much injustice and too little love fraying the threads that hold us all. The land feels those fraying threads. The land grieves those fraying threads. The land mourns.  

Now, as then, the fabric that connects all of creation is badly torn: torn by manifold injustices wrought and perpetuated by the exploitative systems in which we live, torn by ideologies of scarcity that teach us to love too narrowly and too little. To mourn is to speak that truth to the lies that prop up the denial on which the status quo depends.….  

Mourning together, in true solidarity, we name the truth of what’s wrong. And in so doing, we begin to make it right.