Studiem Františka z Assisi se Richard Rohr naučil, že pláč je způsob bytí, který se vzdává jakékoli potřeby mít vše pod kontrolou: 

Když jsem byl v roce 1961 františkánským novicem, šel jsem za svým novicmistrem se stížností jen jednou. Každý měsíc jsme byli povzbuzováni, abychom četli další život svatého Františka. Pořád jsem četl o tom, jak František odchází do jeskyně a pláče. V těch knihách se psalo, že celé dny strávil v slzách a plakal. Upřímně řečeno, nedávalo mi to smysl, a tak jsem šel za svým novicmistrem. Řekl jsem: "Proč pořád pláče? Nechápu to. Nevím, jestli chci být františkánem." Moje vzdělaná, racionální mysl se už bránila takovému druhu ztráty, slabosti, zranitelnosti. Můj novicmistr mi řekl: "Teď to nepochopíš, ale slibuji, že později ano."

Způsob pláče, pláče, je jiný než způsob napravování. Je jiný než pochopení. Proto často pláčeme, když odpouštíme. Přestal jsem se snažit hledat nějaký důvod nebo obvinění, nebo kdo má pravdu a kdo se ne. Dualistická mysl jen chodí sem a tam a hledá ospravedlnění, hledá ten správný důvod, proč druhého člověka nenávidět nebo odmítat. Nikdy nenajdeme domovskou základnu. Teď už chápu, proč František tolik plakal. Když se dostaneme na místo slz, a nemyslím to nutně doslova - sám stále ještě nepláču snadno, musím bohužel říct, - je to vnitřní postoj, kdy když to nemohu napravit, když to nemohu vysvětlit, když to nemohu ovládnout, když to nemohu ani pochopit, mohu jen odpustit. Nechat to být, oplakat to. Je to jiný způsob bytí. [1] 

Po smrti svého otce nigerijská spisovatelka Chimamanda Ngozi Adichieová zachycuje ztělesněnou zkušenost "režimu pláče", v němž nepomohou žádné pokusy "napravit" nebo "jít dál": 

Smutek je krutý druh výchovy. Dozvíte se, jak nelaskavý může být smutek, jak plný zloby. Dozvíte se, jak bezobsažná může být soustrast. Dozvíte se, jak moc je zármutek o jazyku, o selhání jazyka a o jeho uchopení. Proč mě tak bolí boky? Prý je to z pláče. Nevěděla jsem, že pláčeme svaly. Bolest mě nepřekvapuje, ale její tělesnost ano: jazyk mám nesnesitelně hořký, jako bych snědla nenáviděné jídlo a zapomněla si vyčistit zuby; na hrudi těžkou, příšernou tíhu; a uvnitř těla pocit věčného rozpouštění. Mé srdce - mé skutečné, fyzické srdce, nic obrazného - mi utíká, stalo se samostatnou věcí, tluče příliš rychle, jeho rytmus je v rozporu s mým. Je to trápení nejen ducha, ale i těla, bolesti a ochabující síly. Tělo, svaly, orgány, to vše je ohroženo. Žádná fyzická poloha není pohodlná. Celé týdny se mi svírá žaludek, napjatý a stažený předtuchou, všudypřítomnou jistotou, že zemře někdo další, že se ztratí další. [2] 

Through studying Francis of Assisi, Richard Rohr learned that weeping is a mode of being that relinquishes any need to be in control: 

When I was a Franciscan novice in 1961, I only went to my novice master once with a complaint. Every month, we had been encouraged to read another life of Saint Francis. I kept reading about Francis going off into a cave and crying. These books said he spent whole days in tears, weeping. Frankly, this made no sense to me, so I went to my novice master. I said, “What’s he crying about all the time? I don’t get it. I don’t know if I want to be a Franciscan.” My educated, rational mind already resisted that kind of losing, weakness, vulnerability. My novice master told me, “You won’t understand it now, but I promise you will later.” 

The mode of weeping, of crying, is different than the mode of fixing. It’s different than understanding. That’s why we often cry when we forgive. I’ve given up trying to make rhyme or reason or blame or who’s right or who’s wrong. The dualistic mind just goes back and forth seeking justification, seeking the right reason to hate or reject another person. We never find home base. Now I understand why Francis wept so much. When we go to the place of tears, and I don’t mean necessarily literally—I still don’t cry very easily myself, I’m sad to say—it’s an inner attitude where when I can’t fix it, when I can’t explain it, when I can’t control it, when I can’t even understand it, I can only forgive it. Let go of it, weep over it. It’s a different mode of being. [1] 

After her father’s death, Nigerian writer Chimamanda Ngozi Adichie captures the embodied experience of “the weeping mode,” in which no attempts to “fix” or “move on” will do: 

Grief is a cruel kind of education. You learn how ungentle mourning can be, how full of anger. You learn how glib condolences can feel. You learn how much grief is about language, the failure of language and the grasping for language. Why are my sides so sore and achy? It’s from crying, I’m told. I did not know that we cry with our muscles. The pain is not surprising, but its physicality is: my tongue is unbearably bitter, as though I ate a loathed meal and forgot to clean my teeth; on my chest, a heavy, awful weight; and inside my body, a sensation of eternal dissolving. My heart—my actual, physical heart, nothing figurative here—is running away from me, has become its own separate thing, beating too fast, its rhythms at odds with mine. This is an affliction not merely of the spirit but of the body, of aches and lagging strength. Flesh, muscles, organs are all compromised. No physical position is comfortable. For weeks, my stomach is in turmoil, tense and tight with foreboding, the ever-present certainty that somebody else will die, that more will be lost. [2]