Pro ugandského teologa Emmanuela Katongoleho a mírotvorce Chrise Rice je nářek hlubokým voláním k Bohu. Ozývá se v Bibli i v generacích všech, kdo trpí a ptají se: "Jak dlouho, Pane?": 

Jsme povoláni, abychom se naučili úzkostnému volání nářku.  

Lament je výkřik Martina Luthera Kinga mladšího [1929-1968] od kuchyňského stolu v Montgomery poté, co si vyslechl další výhrůžku smrtí: "Pane, jsem tady dole a snažím se dělat to, co je správné..... Ale Pane, musím přiznat, že jsem teď slabý, že ochabuju. Ztrácím odvahu. Teď se bojím.... Jsem na konci svých sil. Už mi nic nezbývá. Dospěl jsem do bodu, kdy tomu nedokážu čelit sám." [1]   

Nebyl to izolovaný výkřik, ale spíše tradice, kterou se King naučil od generací afroamerických rodin, jež byly doslova rozervány otroctvím. Nářek mu byl předán v hudbě křesťanského spirituálu: "Někdy se cítím jako dítě bez matky … na dlouhé cestě od domova."  

Nářek je výkřikem žalmistů Izraele ve vyhnanství, kteří se cítili Bohem opuštěni a dožadovali se: "Kde jsi, Hospodine?" Nebo žalmistů, kterým vadil pozoruhodně špatný Boží smysl pro načasování: "Proč ti to trvá tak dlouho?" "Chudí jsou drceni. Zlí vítězí. Copak to nevidíš?" Dvojčata žalmů jsou modlitby chvály a nářku a vždy kráčejí ruku v ruce, někdy zpívají, jindy pláčou.  

Nářek není zoufalství. Není to naříkání. Není to výkřik do prázdna. Nářek je výkřik směřující k Bohu. Je to výkřik těch, kteří vidí pravdu o hlubokých ranách světa a o ceně hledání pokoje. Je to modlitba těch, kteří jsou hluboce znepokojeni tím, jak se věci mají. Máme se učit vidět a cítit to, co vidí a cítí žalmisté, a spojit svou modlitbu s jejich modlitbou. Cesta smíření je založena na praxi nářku.  

Prorok Jeremiáš píše o Ráchelině naříkajícím "hlasu v Rámě", který může plakat jen nad utrpením světa: 

V Rámě je slyšet hlas,  
nářek a hořký pláč. 
Rachel pláče pro své děti;  
odmítá se utěšovat pro své děti, 
protože už nejsou. (Jeremiáš 31,15) 

Hlas z Rámy odmítá se utěšovat. To jsou hluboká slova ve světě plném snadných způsobů, jak se utěšit. Ráchelino volání odmítá oduševňovat, vysvětlovat, ignorovat nebo popírat hloubku a pravdu utrpení v tomto světě. Odmítá konejšivá slova a sentimenty typu "copak spolu nemůžeme všichni vycházet". Její odmítnutí bere vážně roztržky a rány světa i hlubokou cenu hledání uzdravení. Je to protest proti světu, jaký je, a proti rozbití, které se zdá být tak nevyhnutelné. Rachel dovolí, aby jí pravda otřásla až do morku kostí. A za to je zapamatovatelná.   

For Ugandan theologian Emmanuel Katongole and peacemaker Chris Rice, lamentation is a profound cry to God. It echoes through the Bible and generations of all who suffer and ask, “How long, O Lord?”: 

We are called to learn the anguished cry of lament.  

Lament is the cry of Martin Luther King Jr. [1929–1968] from his kitchen table in Montgomery after hearing yet another death threat: “Lord, I’m down here trying to do what’s right…. But Lord, I must confess that I’m weak now, I’m faltering. I’m losing my courage. Now, I am afraid…. I am at the end of my powers. I have nothing left. I’ve come to the point where I can’t face it alone.” [1]   

It was not a cry in isolation but rather a tradition King had learned from generations of African American families who were literally torn apart by slavery. The cry of lament had been passed down to him in the music of the Christian spiritual, “Sometimes I feel like a motherless child … a long way from home.”  

Lament is the cry of the psalmists of Israel in exile who, feeling abandoned by God, demanded, “Where are you, Lord?” Or the psalmists who were bothered by God’s remarkably bad sense of timing: “Why are you taking so long?” “The poor are being crushed. The wicked are winning. Don’t you see it?” The twin sisters of Psalms are prayers of praise and lament, and they are always walking hand in hand, sometimes singing, sometimes crying.  

Lament is not despair. It is not whining. It is not a cry into a void. Lament is a cry directed to God. It is the cry of those who see the truth of the world’s deep wounds and the cost of seeking peace. It is the prayer of those who are deeply disturbed by the way things are. We are enjoined to learn to see and feel what the psalmists see and feel and to join our prayer with theirs. The journey of reconciliation is grounded in the practice of lament.  

The prophet Jeremiah writes of Rachel’s lamenting “voice in Ramah” that can only weep at the world’s suffering: 

A voice is heard in Ramah,  

lamentation and bitter weeping. 

Rachel is weeping for her children;  

she refuses to be comforted for her children, 

because they are no more. (Jeremiah 31:15) 

The voice from Ramah refuses to be consoled. These are profound words in a world full of easy ways of consoling ourselves. Rachel’s cry refuses to spiritualize, explain away, ignore or deny the depth and truth of suffering in this world. She rejects soothing words and “can’t we all just get along” sentiments. Her refusal takes seriously the rupture and wounds of the world as well as the deep cost of seeking healing. It is a protest against the world as it is and the brokenness that seems so inevitable. Rachel allows the truth to shake her to the very core. And she is remembered for this.  

 
References:  

[1] The Autobiography of Martin Luther King, Jr., ed. Clayborne Carson (New York: Warner Books, 1998), 77. 

Emmanuel Katongole and Chris Rice, Reconciling All Things: A Christian Vision for Justice, Peace and Healing (Downers Grove, IL: IVP Books, 2008), 77–78, 79. 

Image credit: A path from one week to the next—McEl Chevrier, Untitled. Margi Ahearn, Exercise on Grief and Lamentation. McEl Chevrier, Untitled. Used with permission. Click here to enlarge image. 

On retreat, the CAC staff used watercolors to connect to our collective grief. This is one of the watercolor paintings that came from that exercise.  

Explore Further

Practice With Us

Meet The Team