Žiji / v otevřené mysli / že nevím dost / o ničem. / 
Bylo to krásné.... / Jak tiše, /
a bez jakéhokoli zadání z naší strany, / 
nebo i jen malého náznaku pochopení, /
vše, co je třeba udělat / je hotovo / 
-- Mary Oliver, "Luna" 

Otec Richard uvažuje o duchovní síle nářku: 

Existuje jedna silná forma biblické modlitby, která byla křesťanskou tradicí téměř zcela přehlížena, možná proto, že se spíše podobá předmodlitbě než tomu, co obvykle za modlitbu vůbec považujeme. Říkejme jí lamentace nebo truchlení a téměř dokonale ji popisuje výše uvedený epigraf Mary Oliverové.  

Lamentační modlitba je, když sedíme a promlouváme k Bohu i k sobě navzájem - zaražení, smutní a umlčení tragikou a absurditou lidských událostí. Je to vlastně možná ta nejupřímnější forma modlitby. Vyžaduje velkou důvěru a trpělivost ... proto si myslím, že je to vlastně hluboká modlitba, ale většině z nás nikdo neřekl, že bychom si mohli, nebo dokonce měli "stěžovat" Bohu. Mám podezření, že si musíme stěžovat jako Job, Judita a Jeremiáš, jinak ani nevíme, za co se modlit - nebo jak se modlit. Nebo netrpíme nezbytnou bolestí tohoto světa, nezbytným smutkem lidského bytí.

Přibližně třetinu žalmů tvoří žalmy "nářků", které se však v katolické a protestantské liturgii používají nejméně. Domníváme se, že snad vyjadřují hříšný hněv nebo negativismus, zatímco smutek a ztráta jsou ve skutečnosti něco zcela jiného. Myslíme si, že nás činí slabými, bezmocnými a zranitelnými, a to většina z nás nechce. Myslíme si, že snad ukazují nedostatek víry, zatímco jsou pravděpodobně vrcholem víry. Proto se rychle uchylujeme k chvále a díkůvzdání, i když jde často o nepoctivé emoce. Zapomínáme, že Ježíš označil pláč za "požehnaný" stav (Mt 5,4). Zapomínáme, že jen jedna kniha Bible je pojmenována podle nějaké emoce: Jeremiášova kniha "Pláč". [1] 

Mírový aktivista otec John Dear se ptá, co pro nás může znamenat Ježíšovo učení "Blahoslavení truchlící, neboť oni budou potěšeni" v době globální nespravedlnosti: 

"Blahoslavení ti, kdo truchlí," [říká] Ježíš. Miliony lidí v našem světě truchlí, protože jejich blízcí byli zabiti ve válce, hladem nebo nespravedlností. Truchlíme pro ty, kteří umírají ve válce? Pro ty, které zpopelnily jaderné zbraně a bomby? Pro [mnoho tisíc] lidí, kteří každý den umírají hlady? Dovolíme, aby se našich srdcí dotkl zármutek chudých ve světě? Díváme se utrpení světa do očí... nebo se odvracíme a oddalujeme tak svou vlastní nevyhnutelnou konfrontaci se zármutkem? Ježíš slibuje, že když truchlíme nad smrtí našich sester a bratří na celém světě, Bůh nás utěší a my nalezneme pokoj - dokonce radost, o které jsme nevěděli, že je možná. [2] 

I live / in the open mindedness / of not knowing enough / about anything. / 
It was beautiful.… / How quietly, / and not with any assignment from us, / 
or even a small hint of understanding, / everything that needs to be done / 
is done. —Mary Oliver, “Luna” 

Father Richard considers lamentation’s spiritual power: 

There is one strong form of biblical prayer that has been almost completely overlooked by the Christian tradition, maybe because it feels more like pre-prayer than what we usually think of as prayer at all. Let’s call it lamentation or grief work, and it is almost perfectly described in the Mary Oliver epigraph above.  

Lamentation prayer is when we sit and speak out to God and one another—stunned, sad, and silenced by the tragedy and absurdity of human events. It might actually be the most honest form of prayer. It takes great trust and patience … so I think it is actually profound prayer, but most of us have not been told that we could, or even should, “complain” to God. I suspect we must complain like Job, Judith, and Jeremiah, or we do not even know what to pray for—or how to pray. Or we do not suffer the necessary pain of this world, the necessary sadness of being human. 

About one-third of the Psalms are psalms of “lament,” but they have been the least used in Catholic and Protestant liturgies. We think, perhaps, they express sinful anger or negativity, when grief and loss are actually something quite different. We think they make us appear weak, helpless, and vulnerable, and most of us don’t want to go there. We think, perhaps, they show a lack of faith, whereas they are probably the summit of faith. So we quickly resort to praise and thanksgiving, even when it is often dishonest emotion. We forget that Jesus called weeping a “blessed” state (Matthew 5:4). We forget that only one book of the Bible is named after an emotion: Jeremiah’s book of “Lamentations.” [1] 

Peace activist Father John Dear asks what Jesus’ teaching “Blessed are those who mourn, for they will be comforted” might mean for us in times of global injustice: 

“Blessed are those who mourn,” Jesus [says]. Millions of people in our world mourn because their loved ones have been killed by war, starvation, or injustice. Do we grieve for those who die in war? For those incinerated by nuclear weapons and bombs? For the [many thousands] who die each day from starvation? Do we allow the sorrow of the world’s poor to touch our hearts? Do we look the suffering of the world in the eye … or do we turn away in denial and thus postpone our own inevitable confrontation with grief? Jesus promises that, as we mourn the death of our sisters and brothers around the world, God consoles us, and we find a peace—even a joy that we did not know possible. [2]