Jak osaměle sedí město, které bylo kdysi plné lidí.... Hořce pláče v noci, se slzami na tvářích. Pl 1,1-2 

Žalmy a knihy hebrejských proroků ctí hluboký, veřejný zármutek nářku jako svatou modlitbu. Brian McLaren se zamýšlí nad Jeremiášovým prorockým poselstvím a naší potřebou naříkat v dnešní době: 

Práce proroků spočívá ve varování, ve varování lidí před nevyhnutelnými důsledky jejich pošetilého nebo nemorálního jednání. Bude to konec světa, jak ho znáte, říkají proroci, pokud nepřehodnotíte své dosavadní předpoklady, hodnoty a priority, pokud nebudete připraveni změnit svůj způsob života. Lidé obvykle neposlouchají.  

Jeremjáš žil dost dlouho na to, aby se v roce 586 př.n.l. dočkal výsledku. A to ho přimělo napsat tuto báseň veřejného nářku. Proč je veřejný nářek tak důležitý? No, představte si, že jste hebrejský otrok v Babylonu. Kdykoli pomyslíte na to, co jste ztratili, naříkáte. Tvé slzy udržují při životě pošetilost tvého lidu, který neposlouchal prorokova varování. Tvé slzy udržují při životě tvůj hněv proti krutosti a nadvládě Babyloňanů. Vaše slzy udržují při životě touhu po změně, abyste znovu získali svobodu a jednoho dne se vrátili do své vlasti. Hádejte, kdo nechce, abyste tento smutek cítili? Hádejte, kdo chce, abyste přijali svou novou realitu a navždy se jí podřídili? Hádejte, kdo chce, abyste na veřejnosti nasadili šťastnou tvář? Hádejte, kdo vás chce porazit v citové otupělosti místo citové živosti? Vaši utlačovatelé, ti, kteří profitují z vaší poddajnosti, ti, kteří chtějí, abyste byli šťastnými a dobře přizpůsobenými trubci v jejich systému. Nechtějí, abyste cítili svou vlastní bolest.  

Přemýšlejte o prorocích posledních desetiletí: Rachel Carsonová varuje před tichým jarem, Dr. King varuje před splatností americké nezaplacené směnky,César Chávez nás vyzývá, abychom přestali utlačovat a vykořisťovat zemědělské dělníky, papež František nás varuje, abychom slyšeli volání země a nářek chudých, biskup Gene Robinson nás vyzývá, abychom vnímali každého LGBTQ+ člověka jako milované Boží dítě, dr. William Barber nás varuje, že naše národní srdce potřebuje morální defibrilátor, který by nás probral z kómatu, a Greta Thunbergová nás varuje, že země hoří. Proroci nás varují, ale málokdo jim naslouchá; když přijdou nevyhnutelné následky, proroci nás vyzývají, abychom nenechali svou šanci projít bez pojmenování, oplakávání a nářku. 

Otec Richard často definuje kontemplaci jako setkání s veškerou skutečností, kterou můžeme unést. Aby nám proroci pomohli setkat se se skutečností a unést ji, říkají: soukromě truchlete a veřejně naříkejte..... Vnímejte příval božského zármutku, sténání Ducha svatého hluboko ve svém nitru, a dovolte, aby se toto sténání ztráty stalo sténáním práce, aby se z našeho selhání mohl zrodit lepší svět, počínaje lepším vy, který je stále schopen vidět a cítit a setkat se se vší skutečností, kterou můžeme unést. 

How lonely sits the city, that once was full of people…. She weeps bitterly in the night, with tears on her cheeks. —Lamentations 1:1, 2 

The Psalms and the books of the Hebrew prophets honor the deep, public grief of lamentation as holy prayer. Brian McLaren reflects on Jeremiah’s prophetic message and our need to lament today: 

The work of prophets is to warn, to warn people of the inevitable consequences of their foolish or immoral actions. It will be the end of the world as you know it, the prophets say, unless you rethink your current assumptions, values, and priorities, unless you become ready to change your way of life. Usually, the people don’t listen.  

Jeremiah lived long enough to see the result in 586 [BCE]. And it caused him to write this poem of public lament. Why is public lament so important? Well, imagine you’re a Hebrew slave in Babylon. Whenever you think of what you’ve lost, you weep. Your tears keep alive the folly of your people in not listening to the prophet’s warnings. Your tears keep alive your rage against the cruelty and domination of the Babylonians. Your tears keep alive a desire for change to regain your freedom, to return some day to your homeland. Guess who doesn’t want you to feel that grief? Guess who wants you to accept your new reality and surrender to it forever? Guess who wants you to put on a happy face in public? Guess who wants to defeat you into emotional numbness rather than emotional aliveness? Your oppressors, those who profit from your compliance, those who want you to be happy and well-adjusted drones in their system. They don’t want you to feel your own pain.  

Think of the prophets of recent decades: Rachel Carson warning of a silent spring, Dr. King warning of America’s unpaid promissory note coming due, César Chávez calling us to stop oppressing and exploiting farmworkers, Pope Francis warning us to hear the cries of the earth and the cries of the poor, Bishop Gene Robinson calling us to see every LGBTQ+ person as God’s beloved child, Dr. William Barber warning us that our national heart needs a moral defibrillator to shock us out of our coma, and Greta Thunberg warning us that the earth is on fire. The prophets warn us, and too few listen; when the inevitable consequences come, the prophets invite us not to let our opportunity pass by without being named, mourned, and lamented. 

Father Richard often defines contemplation as meeting all the reality we can bear. To help us meet and bear reality, the prophets say, mourn privately and lament publicly.… Feel the surge of divine grief, the groaning of the Holy Spirit deep within you, and let those groans of loss become the groans of labor so a better world can be born from our failure, beginning with a better you who is still capable of seeing, and feeling, and meeting all the reality we can bear.