Apoštol Pavel učí, že vzkříšení potvrzuje to, co předjímá vtělení - Kristus je jiné jméno pro každou věc. Otec Richard píše: 

Jádro poselství Božího vtělení v Ježíši spočívá v tom, že Boží přítomnost je zde, v nás a v celém stvoření, a ne jen "tam" v nějaké vzdálené říši. První křesťané začali tuto zdánlivě novou a dostupnou Přítomnost nazývat "Pánem i Kristem" (Sk 2,36).  

Přečtěte si 1. Korintským 15,3-8, kde Pavel popisuje, jak se Kristus po Ježíšově smrti několikrát zjevil svým apoštolům a následovníkům. Totéž dělají čtyři evangelia, která popisují, jak Zmrtvýchvstalý Kristus překračoval dveře, zdi, prostory, vodu, vzduch a čas, jedl jídlo a někdy se dokonce bilokoval, ale vždy komunikoval s hmotou. Ačkoli všechna tato vyprávění připisují Kristu jakousi fyzickou přítomnost, zdá se, že se vždy jedná o jiný druh vtělení. Nebo, jak říká Marek hned na konci svého evangelia, "ukázal se, ale v jiné podobě" (16,12). Jedná se o nový druh přítomnosti, nový druh ztělesnění a nový druh zbožnosti.  

Myslím si, že právě proto se zdá, že lidé, kteří byli svědky těchto Kristových zjevení, ho nakonec poznali, ale většinou ne hned. Vidět a poznat není totéž. A neděje se to tak i v našem vlastním životě? Nejprve vidíme plamen svíčky, o chvíli později pro nás "vzplane", když mu dovolíme, aby v sobě nesl osobní význam nebo poselství. Vidíme bezdomovce, a ve chvíli, kdy dovolíme svému srdci, aby se vůči němu otevřelo, stane se člověkem, milým nebo dokonce Kristem. Každý příběh o vzkříšení jako by silně potvrzoval nejednoznačnou - a přece jistou - přítomnost ve zcela obyčejných prostředích, jako je chůze po cestě do Emauz s cizincem, opékání ryb na pláži nebo ten, kdo se Magdaléně zjevil jako zahradník. [1] Tyto momenty z Písma nastolují scénu očekávání a touhy, že Boží přítomnost můžeme vidět v obyčejných a materiálních věcech a nemusíme čekat na nadpřirozená zjevení. My katolíci tomu říkáme sakramentální teologie, kde viditelné a hmatatelné je hlavní branou k neviditelnému. Proto každá z formálních svátostí církve trvá na hmotném prvku, jako je voda, olej, chléb, víno, vkládání rukou nebo absolutní tělesnost samotného manželství.  

Kristus je světlo, které lidem umožňuje vidět věci v jejich plnosti. Přesným a zamýšleným účinkem takového světla je vidět Krista všude jinde. To je vlastně jediná moje definice pravého křesťana. Zralý křesťan vidí Krista ve všem a ve všech ostatních. To je definice, která nás nikdy nezklame, vždy od nás bude vyžadovat víc a nedá nám žádný důvod s někým bojovat, vylučovat ho nebo odmítat.  

The apostle Paul teaches that the resurrection confirms what the incarnation anticipates—Christ is another name for every thing. Father Richard writes: 

The core message of the incarnation of God in Jesus is that the Divine Presence is here, in us and in all of creation, and not only “over there” in some far-off realm. The early Christians came to call this seemingly new and available Presence “both Lord and Christ” (Acts 2:36).  

Read 1 Corinthians 15:3–8, where Paul describes how Christ appeared a number of times to his apostles and followers after Jesus’ death. The four Gospels do the same thing, describing how the Risen Christ transcended doors, walls, spaces, water, air, and times, eating food, and sometimes even bilocating, but always interacting with matter. While all of these accounts ascribe a kind of physical presence to Christ, it always seems to be a different kind of embodiment. Or, as Mark says right at the end of his Gospel, “he showed himself but under another form” (16:12). This is a new kind of presence, a new kind of embodiment, and a new kind of godliness.  

This, I think, is why the people who witnessed these apparitions of Christ seemed to finally recognize him, but not usually immediately. Seeing and recognizing are not the same thing. And isn’t this how it happens in our own lives? First we see a candle flame, then a moment later it “blazes” for us when we allow it to hold a personal meaning or message. We see a homeless person, and the moment we allow our heart space to open toward them, they become human, dear, or even Christ. Every resurrection story seems to strongly affirm an ambiguous—yet certain—presence in very ordinary settings, like walking on the road to Emmaus with a stranger, roasting fish on the beach, or one who appeared like a gardener to the Magdalene. [1] These moments from Scripture set a stage of expectation and desire that God’s presence can be seen in the ordinary and the material, and we do not have to wait for supernatural apparitions. We Catholics call this a sacramental theology, where the visible and tactile are the primary doorway to the invisible. This is why each of the formal Sacraments of the church insists on a material element like water, oil, bread, wine, the laying on of hands, or the absolute physicality of marriage itself.  

Christ is the light that allows people to see things in their fullness. The precise and intended effect of such a light is to see Christ everywhere else. In fact, that is my only definition of a true Christian. A mature Christian sees Christ in everything and everyone else. That is a definition that will never fail us, always demand more of us, and give us no reasons to fight, exclude, or reject anyone.