Autorka Judy Cannato věří, že Kristovo vzkříšení prožíváme prostřednictvím neustálého růstu a proměny:  

[Ježíš] se smrtí zabýval s každým kouskem vědomí a svobody, které mu patřily, a my všichni jsme díky tomu zjistili, že smrt - ačkoli je nevyhnutelná, ačkoli mění naše sny a nutí nás všechno opustit - nemá poslední slovo. Vždycky - vždycky - existuje vzkříšení. A co je pro nás vzkříšení v kontextu příběhu nového vesmíru? Je to proměna vědomí, zkušenost transcendence, v níž žijeme ze spojení, které je naší pravdou. Když se naše vědomí nadále vyvíjí, když se nadále stáváme stále schopnějšími milujícími, máme podíl na Kristově vzkříšení. Nejenže kráčíme ve Světle, ale stáváme se světlem pro druhé. I malá vzkříšení, která přicházejí po rozhodnutí zemřít strachu a egocentrismu, uvolňují Ducha. Když se zapojíme do celoživotního umírání a vzkříšení, jako to dělal Ježíš, získáváme stále více síly k tomu, abychom mohli konat práci, o kterou nás Bůh žádá.  

Život a smrt jsou jediným tajemstvím. Tomu nás učí velikonoční tajemství. Smrt je nevyhnutelná - ale stejně tak i vzkříšení. Můžeme si být jisti, že umírání zasáhne do našich životů, a můžeme si vybrat, jak na jejich příchod zareagujeme. Můžeme být bdělí a bdít i nad vzkříšeními, nad tvůrčími způsoby, kterými do našich životů proudí nový život i uprostřed smrti. Stejně jako výbuchy supernov, které roztříští každý rozpoznatelný fragment života [a rozptýlí prvky pro nové hvězdy], jsme schopni transcendence, schopni nikdy nedovolit smrti, aby měla poslední slovo. [1] 

Teolog a mystik Howard Thurman (1899-1981) poeticky popsal překvapení vzkříšení a obnovy:

Je to vždy nová věc, radostné překvapení, probouzení života na konci zimy. Jeden den se zdá, že po životě není ani památky, a pak se téměř přes noc objeví pučící pupeny, křehké květy, stébla trávy, brouci, hmyz - všude je celý svět novoty. Je to radostné překvapení na konci zimy. Často stejný zážitek přichází na konci dlouhého tunelu plného tragédií a soužení. Je to, jako když člověk, který klopýtá ve tmě a ztratil cestu, zjistí, že místo, na které spadl, je úpatím schodiště, které vede ze tmy do světla. Takové je radostné překvapení. Takové jsou Velikonoce ve zkušenosti [lidského] rodu.To je vzkříšení! Je to zvěst, že život nakonec nemůže být přemožen smrtí, ... že se přidává síla, když práce přibývá, že znásobený pokoj odpovídá znásobeným zkouškám, že život je dno radostného překvapení. Dodejte si tedy odvahy: 

Když vyčerpáme zásoby své vytrvalosti,  
když naše síly selžou ještě před polovinou dne,  
když dojdeme na konec svých nashromážděných zdrojů,  
plné Otcovo obdarování teprve začíná.[2] 

Author Judy Cannato believes we experience Christ’s resurrection through ongoing growth and transformation:  

[Jesus] engaged death with every bit of consciousness and freedom that were his, and what we all discovered as a result is that death—while inevitable, while altering our dreams and causing us to let go of everything—does not have the final word. There is always—always—resurrection. And what is resurrection for us, in the context of the new universe story? It is a transformation in consciousness, an experience of transcendence in which we live out of the connectedness that is our truth. As we continue to evolve in consciousness, continue to emerge as more and more capable lovers, we share in the resurrection of Christ. We not only walk in the Light, we become light for others. Even little resurrections that come after choosing to die to fear and egocentricity release the Spirit. When we engage in a lifetime of death and resurrections as Jesus did, we become ever more empowered to do the work God asks us to do.  

Life and death are a single mystery. That is what the Paschal Mystery teaches us. Death is inevitable—but so is resurrection. We can be sure that dyings will intrude upon our lives, and we may have some choice about how we can respond to their coming. We can be awake and watchful for the resurrections as well, for the creative ways that new life streams into our lives even in the midst of death. Like supernova explosions that shatter every recognizable fragment of life [and scatter elements for new stars], we are capable of transcendence, capable of never allowing death to have the final say. [1] 

Theologian and mystic Howard Thurman (1899–1981) poetically described the surprise of resurrection and renewal:  

It is ever a new thing, a glad surprise, the stirring of life at the end of winter. One day there seems to be no sign of life and then almost overnight, swelling buds, delicate blooms, blades of grass, bugs, insects—an entire world of newness everywhere. It is the glad surprise at the end of winter. Often the same experience comes at the end of a long tunnel of tragedy and tribulation. It is as if a person stumbling in the darkness, having lost their way, finds that the spot at which they fall is the foot of a stairway that leads from darkness into light. Such is the glad surprise. This is what Easter means in the experience of the [human] race. This is the resurrection! It is the announcement that life cannot ultimately be conquered by death, … that there is strength added when the labors increase, that multiplied peace matches multiplied trials, that life is bottomed by the glad surprise. Take courage, therefore: 

When we have exhausted our store of endurance,  
When our strength has failed ere the day is half done,  
When we reach the end of our hoarded resources,  
Our Father’s full giving is only begun. [2]