Kontemplativní teoložka Beatrice Bruteau (1930-2014) popisuje hluboký účinek, který na nás může mít účast na věčném Božím životě: 

Teď, když víme, že naše "kořeny" jsou "nesmrtelné" ... jsme smířeni s tím, že se znovu ujmeme díla světa. Znovu vstupujeme do každodenního života. Proměna však stále probíhá, a to jak v nás, tak ve světě, kterého se dotýkáme. Vážně začala a pokračuje. Jiné je to, že nám už nejde o to, abychom pro sebe získali věčný život. Ten máme, víme o něm, jsme si jím jisti. A díky této jistotě, "víře", obracíme svou pozornost a starost k projevování božského života v podobách vesmírné reality. Nyní se díváme z hlediska, které je zakořeněno v našem smyslu pro vlastní realitu v Bohu. Díky tomu se nám vše jeví jako zcela nové a naše nová schopnost nabízet našemu světu energii lásky a smyslu mu pomáhá stát se "novým" (Římanům 6,4; Zjevení 21,5).  

Pro Bruteaua začíná vzkříšení v našem životě již nyní a proměňuje naši angažovanost ve světě:   

Vracíme-li se do svého malého soukromého já ve zcela běžném každodenním životě, vtělíme se také do Podivuhodné bytosti. Jednou z nejpozoruhodnějších věcí, které se nám při vzkříšení těla dějí, je, že drobné, banální věci se nám zdají krásné a podivuhodné - což skutečně jsou, jak poznáme, když si najdeme čas na jejich pozorné studium. Tak skromná a obyčejná věc, jako je voda, je ve svých rozmanitých vlastnostech téměř zázračná, tak nezbytná pro naše přežití..... Jakou uměřenost a uspořádané souvislosti nacházíme všude kolem sebe, jak úžasný je tento složitý svět.  

Když si najdeme trochu času, abychom se nezapomněli dívat a žasnout, zjistíme, že na každé straně jsou zdroje radosti, estetického potěšení, tichého štěstí....  

Naše radost se neomezuje jen na nás samotné, ale vyzařuje na všechny. Tak jako Ježíš chtěl vstoupit do nás, aby jeho radost byla v nás a naše radost byla plná (Jan 15,11), tak ani my nemůžeme svou radost zadržet: náš pokoj a štěstí obklopují všechny kolem nás. Při interakci s lidmi - nebo okolnostmi - se necítíme vyčerpaní, jako když jsme ještě byli povinni chránit a bránit své ego-já. Když vnímáme tvořivé jednání a interakci jako skutečnost samu, cítíme se plně živí, plní bohatství Božího života, vnitřního pramene, který nikdy neselhává.  

Božský život se pro nás nyní stává přirozeným, není již něčím, co by se dalo srovnávat s alternativou. Jsme skutečně "spaseni", když už o sobě nepřemýšlíme jako o "spasených", protože žádná alternativa neexistuje. Tehdy dochází k hlubokému vtělení. Realita Boha je intenzivně vnímána jako přítomná ve všem.... Království je ukryto právě zde, dokonce i ve vášních a iluzích našeho povrchního vědomí. Když se probudíme, spatříme ho.

Contemplative theologian Beatrice Bruteau (1930–2014) describes the profound effect that our participation in the eternal life of God can have on us: 

Now that we know that our “roots” are “immortal” … we are reconciled to taking up again the work of the world. We come again into everyday life. But the transformation is still going on, both in ourselves and in the world that we touch. It has begun in earnest and is proceeding. What is different is that we are no longer concerned to gain eternal life for ourselves. We have that, we know it, we are sure of it. And because of that confidence, “faith,” we turn our attention and concern to manifesting the divine life in the forms of cosmic reality. We are looking now from a point of view that is rooted in our sense of our own reality in God. It makes everything look quite new to us, and our new ability to offer love-and-meaning energy to our world helps it to become “new” (Romans 6:4; Revelation 21:5).  

For Bruteau, resurrection starts in our lives now and transforms our engagement with the world:   

Coming back to our small private selves in very ordinary daily life, we also incarnate the Wondrous Being. One of the most striking things that happens to us in our resurrection of the body is that tiny, trivial things seem beautiful and marvelous—which, indeed, they are, as we recognize when we take time to study them carefully. Such a humble and common thing as water is almost miraculous in its varied properties, so essential to our survival…. What artistry and orderly connections we find all about us, how astonishing the complex world is.  

When we take a little time to remember to look, to marvel, we find that there are sources of joy, of esthetic delight, of quiet happiness on every hand….  

Our joy is not confined to ourselves but radiates out to all. Just as Jesus intended to enter into us, that his joy might be in us and our joy might be full (John 15:11), so neither can we contain our joy: our peace and happiness envelop all those around us. When we interact with people—or circumstances—we do not feel drained of energy, as we did when we were still obliged to protect and defend our ego-self. Perceiving creative action and interaction as reality itself, we feel ourselves fully living, full of the richness of God’s life, the interior fountain that never fails.  

The divine life now becomes natural for us, no longer something to be compared to an alternative. We are really “saved” when we no longer think of ourselves as “saved,” because there is no alternative. This is when profound incarnation takes places. The reality of God is intensely perceived as present in everything.… The kingdom is hidden right here, even in the passions and illusions of our superficial consciousness. When we are shaken awake, we see it.