Aleluja! Kristus vstal z mrtvých!  

Při oslavě Velikonoc se v denních meditacích zabýváme učením otce Richarda o univerzálním Kristu, které znovu spojuje Krista s jeho vesmírným původem. 

Pochopení Univerzálního neboli kosmického Krista může změnit náš vztah ke stvoření, k jiným náboženstvím, k ostatním lidem, k sobě samým i k Bohu. Poznání a prožívání tohoto Krista může přinést zásadní posun ve vědomí. Podobně jako Saulova zkušenost na cestě do Damašku (viz Skutky 9), ani my už nebudeme po setkání se Zmrtvýchvstalým Kristem stejní. 

Mnoho lidí si neuvědomuje, že apoštol Pavel se s historickým Ježíšem nikdy nesetkal a téměř nikdy ho přímo necituje. Téměř ve všech Pavlových kázáních a spisech se Pavel odvolává na Věčné Kristovo tajemství nebo na Vzkříšeného Krista, nikoli na Ježíše Nazaretského před jeho smrtí a vzkříšením. Vzkříšený Kristus je jediný Ježíš, kterého Pavel kdy znal! To z Pavla činí vhodného prostředníka pro nás ostatní, protože všudypřítomný Vzkříšený Kristus je jediný Ježíš, kterého kdy poznáme i my (viz 2 Kor 5,16-17). 

Ježíšova historická proměna ("vzkříšené tělo") a naše chápání Ducha, kterého nám dává (viz Jan 16,7-15; Sk 1,8), nám umožňují snadněji zakoušet Přítomnost, která je od počátku věků vždy k dispozici, Přítomnost neomezenou prostorem ani časem, příslib a záruku naší vlastní proměny (viz 1 Kor 15; 2 Kor 1,21-22; Ef 1,13-14). 

V historickém Ježíši měla tato věčná všudypřítomnost přesný, konkrétní a osobní odkaz. Boží přítomnost se stala ve světě zřejmější a uvěřitelnější. Beztvaré nabylo podoby v někom, koho jsme mohli "slyšet, vidět a koho jsme se mohli dotýkat" (1 Jan 1,1), a díky tomu bylo snadnější Boha milovat.  

Ale zdá se, že jsme se do tohoto osobního rozhraní v Ježíši tak zamilovali, že jsme zapomněli na Věčného Krista, Boží Tělo, které je celým stvořením a které je ve skutečnosti Prvním vtělením. Ježíš a Kristus nejsou úplně totéž. V raně křesťanské éře si několik východních otců (například Origenes Alexandrijský a Maximus Vyznavač) všimlo, že Kristus je zjevně starší, větší a jiný než Ježíš sám. Mysticky viděli, že Ježíš je spojení lidského a božského v prostoru a čase; a Kristus je věčné spojení hmoty a Ducha od počátku času.  

Ježíš dobrovolně zemřel - a Kristus vstal z mrtvých - ano, stále Ježíš, ale nyní zahrnující a zjevující vše ostatní v plném smyslu a slávě. (Přečtěte si Koloským 1,15-20, abyste věděli, že to není jen můj nápad.)  

Když věříme v Ježíše Krista, věříme v něco mnohem většího než historické vtělení, které nazýváme Ježíš. Ježíš je viditelná mapa. Celá šíře významu Pomazaného, Krista, zahrnuje nás a celé stvoření od počátku věků (viz Římanům 1,20). 

Alleluia! Christ is risen!  

As we celebrate Easter, the Daily Meditations explore Father Richard’s teachings on the Universal Christ, which reconnect Christ to his cosmic origin. 

Understanding the Universal or Cosmic Christ can change the way we relate to creation, to other religions, to other people, to ourselves, and to God. Knowing and experiencing this Christ can bring about a major shift in consciousness. Like Saul’s experience on the road to Damascus (see Acts 9), we won’t be the same after encountering the Risen Christ. 

Many people don’t realize that the apostle Paul never met the historical Jesus and hardly ever quotes Jesus directly. In almost all of Paul’s preaching and writing, he refers to the Eternal Christ Mystery or the Risen Christ rather than Jesus of Nazareth before his death and resurrection. The Risen Christ is the only Jesus that Paul ever knew! This makes Paul a fitting mediator for the rest of us, since the Omnipresent Risen Christ is the only Jesus we will ever know as well (see 2 Corinthians 5:16–17). 

Jesus’ historical transformation (“resurrected flesh”) and our understanding of the Spirit he gives us (see John 16:7–15; Acts 1:8) allow us to more easily experience the Presence that has always been available since the beginning of time, a Presence unlimited by space or time, the promise and guarantee of our own transformation (see 1 Corinthians 15; 2 Corinthians 1:21–22; Ephesians 1:13–14). 

In the historical Jesus, this eternal omnipresence had a precise, concrete, and personal referent. God’s presence became more obvious and believable in the world. The formless took on form in someone we could “hear, see, and touch” (1 John 1:1), making God easier to love.  

But it seems we so fell in love with this personal interface in Jesus that we forgot about the Eternal Christ, the Body of God, which is all of creation, which is really the First Incarnation. Jesus and Christ are not exactly the same. In the early Christian era, a few Eastern Fathers (such as Origen of Alexandria and Maximus the Confessor) noticed that the Christ was clearly older, larger, and different than Jesus himself. They mystically saw that Jesus is the union of human and divine in space and time; and Christ is the eternal union of matter and Spirit from the beginning of time.  

Jesus willingly died—and Christ arose—yes, still Jesus, but now including and revealing everything else in its full purpose and glory. (Read Colossians 1:15–20, so you know this is not just my idea.)  

When we believe in Jesus Christ, we’re believing in something much bigger than the historical incarnation that we call Jesus. Jesus is the visible map. The entire sweep of the meaning of the Anointed One, the Christ, includes us and all of creation since the beginning of time (see Romans 1:20).